Když panáky, tak pro všechny!
Sobota patřila k těm náročnějším dnům - budíček o půl sedmé ráno, obout gumáky a kleknout na prase. A jedno prase je samozřejmě málo, takže posléze přišel na řadu i vepřík #2.
Před polednem (samozřejmě ještě nebyl hotový ovar :( ) jsem se musel přesunout na farní odpoledne, které jsem zvučil (zapínal/vypínal, zesiloval/zeslaboval mikrofon) a kde jsem měl mít těsně před koncem mít diskotéku pro starší a odrostlé. Toho jsem se upřímně děsil, protože to je většinou dost nevděčné (dechovka není moc dechovková; jive není dost jiveovatý atp.). Naštěstí se uskupení Deja Vu, které bylo na programu těsně přede mnou podařilo začít o půl hodiny později kvůli zvučení, takže na mě už žádný prostor nezbyl - uff.
Celý den jsem se těšil na 2 věci: na ovárek a na večerní "kaču" v Dambořicích (v sobotu měla svátek Kateřina). Ovar se ke mě v průběhu odpoledne dostal, ale s kačenou to vypadalo čím dál hůř - farní odpoledne končilo o půl desáté, s úklidem tak o čtvrt na jedenáct, nebylo čím jet (auto bylo na konci dvora zaskládané postupně traktorem s vlečkou a Bramborou). Naštěstí jsme našli spřízněné duše v pí. Krupové (zamkla místo nás sál) a sourozencích Plhalových (přidali se a sehnali auto) a tak jsme mohli dvacet minut po desáté vyrazit v modré Škodě 120 směr Dambořice.
Vzhledem k době příjezdu byla už zábava ve značně pokročilém stavu. Všichni byli trošku překvapení (vytrvale jsme jim celý den tvrdili, že nemáme čím přijet a společně jsme se možnosti Škody 120 smáli); v dobrém slova smyslu samozřejmě. Velice rychle jsme byli zapojeni do hry "A my jsme řekli ne! Když panáky, tak pro všechny!", která nás začala ohromně bavit :). Nějak se tím řídili i stárky: jedna z nich měla ruku v sádře - tak měly všechny ostatní také ovázanou ruku!
Výzdoba sálu (samé jehličí) asi v sále zůstávala od martinských hodů (2 týdny zpátky), takže značně opadávala. Zapíjeli jsme tak kofolou s jehličím. Nepomohla ani moje útěcha, že jehličí jalovce se děla gin :).
Pořád jsem potkával někoho, kdo mě zná, ale já jeho ne - aspoň bylo s kým pít.
Šárka R. bylo pěkně veselá - nejvíce se sklepníkem Radkem.
Ve tři jsme se rozhodli vypravit domů; část výpravy ze Slatiny zůstávala a jela domů prvním ranním busem v pět ráno. Atmosféru v busu nastiňuje odpolední zpráva od Mišáka: Šárka si v autobuse zlomila palec když spadla ze sedadla. Hodně ji to bolelo a Jirka hlásí na celej autobus: "A já jsem řekl ne!! Když Šárku bolí palec tak musí bolet všechny!"
Jenom k tomu videu:
OdpovědětVymazathttp://www.eprdel.cz/Obrazky.php?id=2373
honza: No já bych řekl, že na tom obrázku by spíš měla být hlava někoho jinýho...
OdpovědětVymazat