Zobrazují se příspěvky se štítkemfoto. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemfoto. Zobrazit všechny příspěvky

úterý, května 05, 2009

Dva litry pane vrchní

Nebudu to příliš protahovat: po 1005 dnech od nálezu první cache jsme se (hlavně Lenka) v pátek vyškrábali pro naši 2000. krabičku. Asi už moc nemá smysl se nostalgicky zamýšlet a hodnotit: jednak jsme to dělali nedávno při nějakém kulatém nálezu, druhak v logu k jubilejní keši a stejně už nevím co víc napsat :).

geocaching (quod licet)
Každopádně jsem rád, že jsme v poslední pětistovce objevili a vyzkoušeli věci, ke kterým bychom se normálně asi nedostali. Konkrétně jeskyně, hrátky s lany a jednolanovou technikou. Někteří (Lenka) to zvládají levou zadní, zatímco ostatní (já) se začnou tak v 8m potit a vymlouvat se :). Aspoň dole můžu sloužit jako závaží na opačném konci lana, když už nic.

Takže vzhůru do další tisícovky!

středa, února 11, 2009

Noční zasněžená Slatina

noční zasněžená slatina
Původně jsem Lence s ohledem na její kotník navrhoval noční sáňkování na Stránské, ale večerní mokrý sníh tomu ani moc nepřál. Tak jsem rychle vzal foťák a vyběhl do usínající Slatiny zaznamenávat tu tající krásu. Snad se vám bude výsledek líbit...

středa, září 03, 2008

Nová Picasa (aktualizováno)

Google v průběhu včerejška vylepšil Picasu. Na první pohled si všimnete nového vzhledu, ale přibyly i nové funkce. Z nich zní nejslibněji rozpoznávání obličejů (které si jednou pojmenujete a Gůgl je bude identifikovat na všech ostatních fotkách; už mi prochází alba, tak jsem zvědavý na výsledek). Dále potom přidávání fotek emailem, možnost licencovat fotky pod CC (Creative Commons) či nový desktopový klient (Picasa 3 (beta)) s podporou retušování a lepšího sdílení.

Aktualizováno o malou ukázku:
Tohle je mimochodem jediná chyba (zatím, jsem v desetině), která při detekci vznikla.

čtvrtek, srpna 07, 2008

Rohlíčky obzvláště vypečené

Posledním dílem dle receptů byly celozrnné bulky, které se pojedly "málem na mrknutí oka", stejně jako pivní chléb s nivou a česnekem.
Mňam, mňam, mňam...


Dnes jsem se donutila zaběhnout do obchodu a koupit chybějící ingredience, abych se mohla pustit do jednoho z mnoha dalších experimentů - do pečení křupavých rohlíčků.

Těsto nakynulo jedna radost. Stačilo jen vyválet 2 kola (zjišťuji, že ne vždy se těsto chová dle přání kuchařinky - vyválet kolo není jen tak), nakrájet je na osminy a zamotat rohlíčky (to už bylo podstatně jednodušší). Ty potřít směsí oleje, obložit anglickou slaninou a sýrem a dát do vyhřáté trouby. Za 20 minut jsem měli to potěšení a tahali jsme z trouby rohlíčky obzvláště vypečené.

"Anglická" je pěkně vypečená, takže úžasně křupe a sýr - o tom ani nemluvím. Nikdo už nechtěl tak pozdě jíst, ale všichni si sezobli alespoň polovinu rohlíčku.
Rohlíčky

No prostě dobrota. Jsem ráda, že jsem opět strávila nějaký ten čas v kuchyni a měla příležitost udělat radost chuťovým buňkám rodinných příslušníků.

Taťka k tomu usmažil houbové řízečky a nachystal houbovou praženici. Dnes se prostě dařilo samým dobrotám :).

Těším se, až vstanu a posnídám, takovou chuť na ně mám.

Olomouc a Kralický sněžník

A je to tu, první video post! Na kvalitu a provedení nehleďte: vysypali jsme obsah kamery na disk, vymazali to nejhorší, přidali začátek a konec, a bylo. Žádné přechody, žádná hudba, žádné vysvětlivky. To až příště, až se budeme víc nudit :). Fotky jsou ale myslím každopádně povedené.


Aspoň ve zkratce i textově: v sobotu jsme s Mišákem vyrazili na výlet směr Jeseníky. Po cestě jsme se museli pod záminkou oběda zastavit v Olomouci. Když jsme vstupovali do restaurace, tak se zrovna rozpršelo. Vyšlo to mimochodem tak akorát; poobědvali jsme, dali o kofolu navíc a pokračovali jsme dál. Mimochodem servírka tu byla asi na brigádě a na cech nám rukou vypisovala celé názvy, což jí v případě třeba hovězího vývaru s masem a nudličkami docela obdivuji. Cílem prvního dne byla fara v Dolní Moravě, kterou nyní opravuje o.s. Magvia. V úplně původním plánu bylo, že také
jeseníky
přiložíme ruku k dílu, ale po cestě jsme se kochali natolik, že jsme na faru dorazili docela pozdě. Ještě jsme stihli absolvovat prohlídku s odborným výkladem, večeři, zahrát si kolo dynosaurů a rychle do betle (zalehli jsme asi ve tři hodiny ráno v pokoji zvaném trezor, kvůli kovaným dveřím), protože ráno měl přijet Kája s rodinou a společně jsme se měli vyškrábat na Kralický Sněžník.

Jak řekli tak udělali, takže jsme ráno parkovali na točně pod KS a dál pokračovali na Strašidla (kde zůstala batožina) a vzhůru na vrchol. To vše včetně Danielky, malé neteřinky, která to všechno zvládla a byla samozřejmě nejmilejším členem výpravy.

Vrcholovým bonbonkem bylo pár posledních kapek tramínu červeného (pro neznalé bílého vína) z láhve od našeho kamaráda Jirky Krále z Čejkovic, který nám dal pár lahvinek jako svatební dar (měli bychom si už sjet pro další, už není :( ). A ty úplně poslední kapky jsme potom vrátili do pramene řeky Moravy, protože víno bude dokud bude v Moravě voda...

A ještě fotky od Mišáka.

středa, července 09, 2008

Kolem okolo Lednice

Na náš "lehký" výlet jsme vyrazili před desátou hodinou dopolední. Do Břeclavi jsme dojeli autem - malé, ale výkonné, takový "mraveneček" - 4 kola na střeše a 4 pasažéry v autě a jelo jakoby nic (skrytá reklama na Getz). Připravili jsme naši malou cestovní berušku, sebe a kola na jízdu dlouhou cca 60 km.

Uvítal nás rovinatý terén a upravené cyklostezky. Dnešním největším, ne však jediným, úkolem bylo ulovit BIKE-LVA (na kole kolem Lednicko-Valtického areálu), proto jsme také začali jeho první stage. Pokračovali jsme přes Zámek až k Janohradu, kde jsme si dali první zrzavé iontové nápoje :). Odpočinek nás naladil na přemýšlení, ze kterého jsme vyvodili, že jsem přejeli jeden záchytný bod (neplést se záchytkou), který je důležitý pro ulovení této multicache. Kluci byli tolerantní, nechali nás odpočívat a vyrazili zpět k onu bodu sami. Pravou zkratkou - delší cestou a horším terénem.

Další záchytné body už jsme si hlídali a tak nebylo nutné se vracet.

geocaching (bike - lva)
Cesta ubíhala, až jsme se dostali k Zapomenutému jezu. Chtěli jsme se vykoupat, ale pohled "z očí do očí" s vodou nás odradil. Na hladině se mlelo cosi zeleného a tak jsme raději pokračovali dál. Od jezu jsme museli vyjet lesem zpět na cestu. Nenapadlo mě nic lepšího než si při průjezdu "houpáčkem" nasazovat brýle. Ano, nebyl to dobrý nápad. Kolo se zastavilo těsně před kopečkem a nohy mi zůstaly v klipsnách... Ano, spadla jsem i s kolem. Lehké oděrky nic neznamenaly, ale naražená dlaň mi zbývajících 40 km dávala najevo, že jezdit bez rukavic a dělat více věcí naráz se na kole nevyplácí.

V Bulharech jsme se zastavili na další ionotové nápoje, natankovali jsme žlutou točenou, posvačili párek v rohlíku za 10 Kč a jako "třešinku na dortu" jsme si dali kopečkovou zmrzlinu - 1 kopeček/5 Kč, na to už v Brně nenarazíte. Studené pivo bylo úžasným lékem i na moji ručku, neb úžasně chladilo. Po větším náletu much, jsme naznali, že bude nejlepší pokračovat dál.

Čekal nás největší výšlap dnešního dne. Dlouhý, na 3 kopečky rozdělený, kopec byl opravdu testem našich sil. Pokořili jsme ho všichni a tak jsme se mohli vydat dolů mezi vinohrady, na druhou stranu kopce.

Jelikož nám čas ubíhal rychleji než kilometry, které nás čekaly, museli jsme bez povšimnutí minout i ochutnávku vín :(. Určitě to někdy napravíme...

Zbývající část trasy se na cestách měnily povrchy jak se jim zachtělo :). Lesní cesty střídaly asfaltové cesty s nerovným povrchem, až jsme se dostali do poslední fáze, kde jsme se vydrncali nejvíc. Protivítr a nerovný terén nás nutil bojovat ještě více.

Cestou do cíle jsme posbírali i blízké okolní keše, ale ta finální pro BIKE-LVA nás čekala opravdu až na závěr. A potom už jsme mysleli jen na zaslouženou odměnu v podobě večeře.

Steak house k tomu byl úplně ideální. Těšili jsme se, že si dáme ty dobroty, které tam ještě loni vařili, ale po příchodu jsme zjistili, že je tomu jinak. Nezměnil se jen název a vzhled vnitřních prostor, nový vzhled dostal i jídelníček a ceny.

Na večeři jsme si i tak pochutnali a tak bylo následné vyprázdnění peněženky méně bolestnější. Zbývající keše byli drive in nebo skoro drive in, takže jsme posbírali další 4 kousky po cestě do Brna. Domů jsme dorazili po více než 12 hodinách, čili něco kolem 23. hodiny.

Závěrečné hodnocení: Před honem na BIKE-LVA bych doporučila alespoň párkrát trénink na kole, aby se oseděly sedací kosti (ty moje opravdu nejsou zvyklé a posledních 15 km byla velká odvaha si sednout). Vyjížďka to byla parádní. Doufám, že během léta bude takových víc. Velké poděkování Benovi a Margitce za odvoz a příjemnou společnost. Jídlo bylo vynikající, počasí ucházející (dosti horko, ale hlavně, že nepršelo).

úterý, července 01, 2008

Coccinellky se ženily


Tak už to máme za sebou. Pomalu se snažíme vzpamatovat, vrátit do normálu a vydechnout. Svatba (zvlášť večer) byla hodně veselá: kdo byl ví, kdo nebyl stejně nepochopí :). Takže aspoň malá rekapitulace a poděkování.
svatba

Všechno to začalo už před kostelem, kde proběhlo stavění stanu, zapalování ohně, nafukování lodi a hlavně spousta zelená (díky Aviváž klubu; aviváž naštěstí nebyla, aspoň jsem nebyl flekatý už od rána). Na oběd jsme jaksi dorazili asi o hodinu dřív než bylo domluveno, ale personál to naštěstí nějak zvládl. Vytrávili jsme při focení na Šinkvickém dvoře (díky Trundům; ten velký kůň, resp. klisna Amálka, je pravnučka od Koroka; poník se šířkou normálního koně je Kája). Na pátou přijela muzika (staří známí Hanka s Petrem) a na šestou kamarádi. To už ale byl jeden kolotoč tancování, hledání unesené nevěsty s bílým Tramínem červeným (díky Jirko), hledání keší (Svatební (Mišák) a Wedding cash (Bára&Martin), obě plné cinkavého pokladu), hraní (díky Jiří a Pepé), ježdění na kolečkových bruslích a ošahávání příbuzných v zábavné hře ;) (díky stárkům)...

Poděkovat určitě musíme i rodičům, že to všechno zaplatili a taky všem hostům, kteří dorazili.

Od soboty 21.6.2008 jsme tedy Cenkovi.

Konečně tak využijeme zaregistrované domény cenkovi.cz (přesměrovanou na tento blog), resp. fotky.cenkovi.cz (přesměrovanou na Picasu) a nemusíme tak všem složitě vysvětlovat kolik c se píše v coccinelles, co to vlastně znamená a jak se to vyslovuje.

pondělí, března 31, 2008

Jaro je tu

mohyla míru, staré brno
...a že si dalo na čas. Přišlo ideálně na víkend; pátek a sobota byly sice ještě trošku deštivé a neprohřáté, ale začátky jsou vždycky těžké. Neděle to ale stoprocentně vynahradila. Ale postupně.

V pátek byl opět Lenčin školní čas, takže jsem pro v podvečer vyrazil, abychom stihli večerní rodinný dýchánek. Nějak jsem zabloudil, takže jsem to musel vzít přes Mohylu míru a na Žlutý kopec.

Sobota byla pracovní: opět studijní povinnosti a hlavně starosti s účetnictvím. Odpoledne jsem se na chvilku zajel podívat na úpatí Kamenného vrchu. Ze všech směrů už bylo cítit i vidět, že příroda opět ožívá. Vrcholem výletu byl potom krásný datel. Nejprve se bál s schovával se podle toho jak jsem obcházel strom, ale nakonec mě sám sledovat a ve finále se mu zalíbil pařez cca 10m ode mě. Na něm potom pózoval :). Podle hlasu byl někde poblíž i drozd (aneb co se člověk díky GC všechno nenaučí), ale toho jsem bohužel nenašel. Pak jenom krátká zastávka u vilky pro chudé a nemajetné, a potom prakticky přímo k Jandům na oslavu.

V neděli proběhla jednak změna času a hlavně také cyklo výlet. Lenka bohužel finišovala s účetnictvím, takže musela zůstat doma. Zastoupil ji ale Pepé, takže jsme mohli okolo jedné hodiny (poté co Mišák věnoval duši Martinovi) vyrazit směr Židlochovice. Celkové složení výpravy: Mišák, Tomáš, Martin, Pepé, Romča a její kolegyně Martina Maruška a já. Většina kola na prvním výjezdu po zimě nespokojeně vrzala, sedátka se hýbala, taštičky upadávaly, ale cesta příjemně utíkala. Přibližně v půlce byla krátká zastávka způsobená Martininou Maruščinou dietou: v přesně daný čas musí snít přesnou (a přísnou) dávku jídla, v tomto případě tuším 100g šunky (mimochodem taky vám připadá 100g jako větší porce než 10dkg?). Další přestávku způsobily vydry plavající v souběžném potoku, což se úplně často nevidí.
datel, vila

Kousek před Židlochovicemi jsme ještě lehce zavtipkovali, že tahle cyklostezka vede až do Vídně, ale bohužel se nikdo nechtěl přidat. V místním bufetu jsme poobědvali a s plnými břichy začali stoupat na místní multinku, kterou mimochodem vytvořil slatiňák SmallM. Nikomu se ještě nechtělo zpátky, takže přišla na řadu druhá cache ukrytá v nedalekém lesíku plném krásných cest. Tuhle oblast asi mají místní rádi, protože tu bylo místy docela plno. Logovali jsme ve stínu obřího stromu vedle potoka přes který vedla dubová lávka. Prostě idylka. Moc dlouho to ale nevydrželo: moje zadní kolo podezřele plavalo. Už na první pohled byly vidět dva trny. V tu ránu se ještě vyrojili komáři a bylo. Naštěstí jsme to zvládli v čase hodném mistrů depa F1 :). Záhy se bohužel zjistilo, že při odkládání kola se zmáčkl řetěz kde neměl a až do konce se zadrhával. Nic nám ale nemohlo zabránit v tažení na třetí dnešní keš, samozřejmě na kopci. Děvčata s Pepém raději zůstala dole, kopeček to byl pěkný. A udělali rozhodně dobře, protože v lese nebyla pořádná cesta a pořád se muselo stoupat a zase klesat. Posledních 400m jsme tlačili kola listím, to už jsme po celém dni hledali skryté síly. Odměnou nám byl výhled na Pálavu, Novomlýnské nádrže a pole s mladými zelenými stébly. Zalogovat, po druhé straně kopce dolů, přejet do Vranovic a domů.

pondělí, listopadu 19, 2007

Den 14. Pláž

Fotky jsou tady.
Vstávali jsme brzy ráno. Byly před námi dvě víc jak 120 mil dlouhé cesty (jedna tam a druhá zpátky).


K oceánu jsme dorazili před 11. hodinou. Štěpán mě vzal do místního Akvária. Mají ho moc pěkně udělané a dokonce jsem si sáhla na nějaké to mořské stvoření.

Před 13. hodinou jsme dorazili na pláž. Cestou jsme si dali vlastnoručně připravený Hot Dog. Pořádně foukalo a všichni jsme byli rádi, že máme mikiny. Opravdu nebylo úplně na koupání, někteří domorodci chodili i v čepicích.

Myslím, že se v tuto dobu koupou jen Češi. Malá skupinka lidí si přinesla plážová lehátka a uvelebili se na pláži. Chvilkami na nás s lehce nakrčeným obočím pokukovali. Ani se jim nedivím, byla fakt zima. Tak rychle jsem ještě převlečená nebyla. Nebýt větru byla by to krásná idylka na pláži u oceánu, ale takhle... Cestou k molu, kde jsme si umyli nohy v teplé vodě, jsem posbírala několik mušliček a spěchala do auta. Michal sice zatopil, ale ohřívali jsme se ještě dlouho.

Na cestě domů jsme se ještě zastavili v obchodě, podívat se na zlevněné zboží. Večer nás čekal hokejový zápas Hurikáni proti Panterům a tak jsme měli docela na spěch.

Do hotelu jsme přijeli jen 5 minut před tím, než nás měl vyzvednout Jeff. Rychle jsme proběhli koupelnou, abychom se zbavili nadbytečné soli z oceánu, převlékli se do červených barev a vyrazili jsme fandit.
Byla jsem poprvé na hokejovém zápase a hned na NHL. Tady v Americe je to taková rodinná záležitost. Chodí sem i s batolaty. Během zápasu je v hale dost rušno a hlučno, takže moc nechápu přítomnost těchto prťat, ale pokud už jsou zvyklí (proti gustu, žádný ...). Na druhou stranu tady máte jistotu, že vám nikdo nerozbije hlavu židličkou, na které sedíte. Výsledek zápasu Hurikáni/Panteři 2:1.

Po zápase nás Jeff vzal do města. Napadlo mě, že bych se někdy ráda podívala i do Irska. Do těch jejich hospůdek... První pub, do které jsme se podívali byla právě irská, Jeff mi asi četl myšlenky. Skoro ve všech těchto klubech, hospodách atd. se platí vstupné a musíte se prokázat ID. Pokud nevlastníte ID, doporučuji passport. Český řidičák v mnoha případech neobstojí :(. Díky tomu jsme se prošli (2 členové týmu totiž neměli pasy), mohli stát jen asi metr od projíždějícího nákladního vlaku a podívali se do místních zákoutí. Letní zahrádky jsou využívané i tomto období. Jsou zadělané silnějšími igelity a lidé se tak mohou bavit i venku. V druhém klubu jsme měli možnost vidět i nastávající nevěstu, která se loučila se svobodou.
Tento večer jsme měla možnost ochutnat ve zdejším kraji podávané pivo. Vesměs jsme pili piva irská. Je to podstatný rozdíl chuťový i vzhledový proti našemu pivu.

Něco málo po jedné hodině ranní jsme vyčerpaní padli do postele.

pátek, listopadu 16, 2007

Den 13. Asuka

Dopoledne na hotelu.

Oběd japonská restaurace Asuka Jananese Restaurant v Morrisville. Je to jedna z těch restaurací, která na vás dýchne svým klidem a čistotou. Jídlo vybral Štěpán. Bylo to hodně podobné tomu na obrázku. Je to taková nenáročná směs.
Vybral moc dobře. Na všem jsme si pochutnali. S tyčinkami už jsem si rozuměla víc, ale stále to není úplně "košér". Nezbylo mi, než jídlo dojíst vidličkou :).
Po obědě mě kluci zkoušeli z hledání keší. Alan má jednu hned vedle restaurace a tak byli zvědaví jak rychle ji najdu. Dobře se u toho bavili a já jsem samozřejmě začala hledat na druhé straně sloupu než byla keš. Alan z toho měl takovou radost, že si to musel vyfotit :).

Hasiči
Po cestě na hotel jsem se zastavila u místní hasičské stanice. Musela jsem si prostě vyfotit jak vypadá zdejší hasička :). Zpáteční cesta vedla kolem "naleštěného" Pontiaca. Nemohla jsem projít bez povšimnutí a tak jsem vytáhla foťák. Asi u třetí fotky se ke mě blížil majitel auta. Pokusila jsem se mu vysvětlit, že mám ráda hezká auta. Souhlasil, že má velmi hezké auto a prohodil něco o tom, že se do ČR možná také někdy podívá :).

Večer nákupy. Tentokrát jsme jeli do vzdálenějšího nákupního centra (cca 24 km od hotelu). Naštěstí tady vzdálenosti okolo 20 km nic neznamenají a lidé jsou zvyklí, že v autech i bydlí.

čtvrtek, listopadu 15, 2007

Den 12. První déšť a shoping

Ještě, že jsme včera stihli všechno odlovit. Dnes tady začalo pršet, ne málo, a tak by některá místa mohla být špatně přístupná.

Je něco po jedenácté, Štěpán vyrazil s kluky na oběd a já vyrazím na nákupy. Chtělo by to nějakého nákupčího maniaka do páru. Samotná se tam budu cítit moc sama :(. Kde jste všichni...

2007-11-15 BMW
Nákupy proběhly. Tedy musím konstatovat, že 3 hodiny v obchoďáku jsou až dost. Při odjezdu se mi podařilo zachytit jednoho mazlíka...

Po návratu na hotel jsem začala vařit. Něco málo příprav a jídlo se pomalu vařilo. Tentokrát bylo rychleji, taky jsme ho o to rychleji dokázali sníst :). Talíře zůstali "čisté" jako bychom nic nejedli.
Bylo to něco jako Zbojnická, jen trochu upravená.

Po večeři jsme se podívali na poslední část Pirátů z Karibiku III. Ke konci už jsme se spíše nudili a přišlo nám, že by šel tenhle díl zkrátit i na hodinu a půl. Moc zápletek, ze kterých už není patrné, kdo je vlastně dobrý a kdo zlý :( (ale možná to byl záměr tvůrců filmu - pořádně zmást diváky).

Na spravení nálady jsme se vydali na lov blízkých keší. Naštěstí je zde země pořádně vyprahlá, takže jsme i přes vydatný dopolední déšť mohli první keš odlovit bez většího zašpinění
Další kešky už šly jako po másle. Naštěstí byly větších rozměrů - ty mrňavé by se hledaly mnohem hůř
Poslední zastávka byla u kanálovky. Chtěli jsme se na ni ještě jednou podívat, když víte kudy, je to prostě hračka :) . I tady bylo sucho. Potěšení vlézt si dovnitř měl jen Štěpán. Víko je opravdu dost těžké, ale podařilo se nám ho vrátit na své místo bez větších problémů.

středa, listopadu 14, 2007

Den 11. Lov

Dopoledne jsem si vyřídila poštu, napsala děkovný e-mail Jeffovi (Štěpán mi ho opravil) a vyrazila jsem za kluky na oběd.

Tentokrát jsme šli do Chili's. Ke stolu nás usadila paní s vysílačkou a dala nám jídelní lístek. Hodně mi to připomínalo kubánskou restauraci v Havaně v Líšni (ceny mají srovnatelné). Další paní nám donesla příbory a objednali jsme si u ní pití, všichni NO ICE :) . Jídlo jsme vybírali o něco pomaleji, protože výběr mají velký. Pití nám opět doplnili, ale už s ledem, asi tím šetří svoje zásoby. Štěpán mi vysvětlil, že podle toho jak vypadá u jídla chili paprička, tak bude jídlo ostré.

Vybral jeden medium steak (CHILI'S CLASSIC SIRLOIN 8 oz. sirloin with our own special seasonings and topped with savory steak butter and roasted herb jus. Served with your choice of two sides and garlic toast)
a druhé jsme měli kuřecí na speciální pánvičce (BUFFALO CHICKEN FAJITAS Crispy breaded chicken breast tossed in our tangyBuffalo sauce, served on a bed of fire-roasted poblanopeppers & onions, then topped w/bleu cheese crumbles& applewood smoked bacon. Served w/Ranch dressing).
Steak tedy rozhodně vyhrál, i když to druhé jídlo taky nebylo k zahození.
Placení probíhá tak, že donesou účet na tácku a vy tam dáte peníze. Pokud dáte víc než máte platit, mají to donést zpět (bez otázek) a když tam něco necháte, tak to mají jako spropitné.

S námi si paní trochu pohrála. Štěpán jí tam dal $ 100. Paní se přišla zeptat jestli chceme vrátit :) , tomu jsem ovšem nerozuměla (později mi to vysvětlil Michal), tak zase odešla i s penězi. Naštěstí nám peníze přinesla, až se vrátil Štěpán.

geocaching
(u potoka)
Po obědě jsem měla v plánu nákupy, ale vzhledem k hezkému počasí jsem je zrušila. Štěpán mi ukázal místo kam bych mohla jít na procházku a popřípadě najít i keš. Poprvé jsem hledala pomocí PDA. Chvilku mi trvalo než jsem poznala, který bod vlastně jsem, ale potom už to byla rychlovka. Byla to moje první samostatná americká keš :).
Po večeři jsme vyrazili k Luďkovi. Štěpán si povídal s Luďkem a já jsem si hrála s Lukáškem a Davídkem. Martina dorazila později. Příjemně jsme si popovídali. Teď už mám trochu přehled, kolik můžu na procházce v NC potkat (hlavně v letních měsících) hadů. Taky není úplně nemožné potkat medvědici s medvíďaty :). Ještě, že už je podzim, když tu chodím sama, tak nevím nevím jak by takové setkání dopadlo...

Po návštěvě jsme vyrazili na další část kanálové keše. S trochou nápovědy jsme ji konečně dotáhli do konce. Trubky se postupně zmenšovali a v jedné to bylo opravdu komické, protože se s jejím zmenšeným průměr zvětšil tok vody :(. Ale našli jsme ji, to je důležité.
Na oslavu jsme se značně vyčerpaní zvládli podívat na část z druhé části Pirátů z Karibiku III.

pondělí, listopadu 12, 2007

Den 6. (II. část) 7. a 8. Washington

Díky drobnému pracovnímu zdržení jsme vyrazili o něco později než bylo původně v plánu, ale i tak jsme všechno stihli. Nejdřív řídil Štěpán, potom jsme šli dozadu a dopředu šel Michal (řidič) s Ledvou.

Cesta byla dlouhá, ale ubíhala dobře. Před Richmondem jsme viděli několik dálnic nad sebou. Bylo jich asi 5. To se u nás stát nemůže :). Sjeli jsme z dálnice a kochali jsme se místní architekturou rodinných domků, ale i těch velikých kancelářských budov.
Ulovili jsme jednu keš :). Moje první v Americe (byla to okapovka).
Potom jsme pokračovali dál v cestě směr Washington.

Ubytování jsme měli zaplacené v hotelu Washington Plaza (škoda, že nebylo tepleji, všichni bychom skočili do bazénu - přímo k tomu vybízel). Vybalili jsme si kufry a vyrazili na noční obchůzku města. Teplota už se pohybovala pod 10 °C, a tak to nebylo na žádné dlouhé procházky. Tedy mě to tak přišlo, ale Američani to mají asi nějak jinak. Běhali kolem nás jen v trenkách. Udělat to já, mám rychle doběhané. Podívali jsme se na White House a procházkou se vrátili zpět na hotel.
washington

V sobotu ráno jsme posnídali a vydali jsme se na velký okruh městem. Ulice mají číslované a písmenkované, takže by se tam člověk neměl ani ztratit :). Pro jistotu jsme měli mapu (měli jsme tak přehled co všechno ještě chceme navštívit), navigaci i GPS (na hledání keší).

Dopoledne jsme chodili všichni společně. Až u budovy F.B.I. jsme se rozdělili. My jsme šli hledat kešky a kluci dál pokračovali v památkách.

Jedna z keší, velikosti nano, byla u Musea Madame Tussauds. Tady jsme se potkali s americkým kačerem. Přišel právě ve chvíli, kdy šel Štěpán keš zase schovat. Štěpán mu vysvětlil, kde přesně byla keš schovaná. Dali jsme mu Českou geominci a požádali ho o její umístění do nějaké americké keše. Štěpán si s ním ještě chvíli povídal a potom už hurá na oběd. Vyzkoušeli jsme jednu z jejich méně vyhlášených "občerstvoven". Trochu jsme se tam ohřáli, nasbírali energii a vydali jsme se na další památky a muzea (National Museum of Natural History, Smithsonian Institution, National Air and Space Museum, National Museum of the American Indian).

Cesta to byla dlouhá a studená. Na poslední chvíli jsme stihli i botanickou zahradu. Mají tam v makovicích nasypané koření. Po očichání si můžete zkontrolovat jestli jste ho poznali správně. Prošli jsme kolem Kapitolu, potom zpátky k Obelisku a podívat se na White House, tentokrát z druhé strany, té víc známé z filmů. Tady jsme málem ztratili krytku na objektiv. Naštěstí ležela nehybně na zemi a tak vše dobře dopadlo.

Na hotel jsme dorazili asi kolem půl sedmé. Po večeři jsme se natáhli a chvilku se prospali. Noční prohlídku města jsme absolvovali autem a pěšky (asi od půl desáté do jedné hodiny ranní). Autem jsme objeli větší část a zbytek obešli po svých. Byli jsme se podívat na Franklin Delano Roosevelt Memorial, Thomas Jefferson Memorial, World War II. Memorial, Declaration of Independence Memorial, Vietnams Veterans Memorial (u DoIM a VVM jsme odlovili kešky) a od Lincoln Memorial už jsme spěchali na hotel.

Na nedělní cestě do Durhamu jsme se zastavili na Theodore Roosevelt Island. Zde je také Theodore Roosevelt Memorial. Při procházce kolem ostrova jsme se podívali jak vypadají místní bažiny. Škoda, že bylo poněkud sucho. Spíš to vypadalo, jako vysychající rybník. Asi jde hlavně o to, co si kdo pod bažinou představuje. Myslela jsem si, že to bude vypadat skoro jako zem, jen když tam hodíte kámen, tak začne pomalu propadat, až se za ním zavře zem...

Po cestě do National Air and Space Museum jsme si dali oběd v místním nákupním centru (údajně páté největší v US), kde jsme si ve StarBucks koupili nerezový hrníček na kávu. Nechali jsme si do něho hned udělat kávu (peprmintovou). Byla skvělá.

Asi dvě hodiny jsme byli v Museu, je to jeho druhá větší budova (kousek od letiště, první je přímo ve městě na Mall). Nejdříve jsme vyrazili na věž. Je z ní vidět daleko do okolí a letadla se do vzduchu zvedají hned vedle věže. Také tam mají puštěnou o pár minut opožděnou navigaci letadel na přistání. Tato hala je větší než ta ve městě. Je zde samostatné oddělení vesmíru. To byla nádhera.
Objevili jsme tu i Vírník - letadlo s nosným rotorem, který se otáčí díky proudu vzduchu za letu. Dopředu se pohybuje díky vrtuli. Český plukovník Vojtěch Vala si ho sestavil, aby s ním mohl uprchnout za hranice. To se mu díky nepřízni počasí nepodařilo.

Z musea už jsme jeli rovnou do Durhamu. Cesta byla ještě dlouhá. Něco málo po deváté hodině jsme dorazili na hotel. Vybalili jsme a relaxovali po procestovaném víkendu.

Zajímavosti:
Hodně si tady potrpí na vlastenectví, takže skoro na každém domě (na každém něčím významném) visela Americká vlajka. Náš výlet jsme uskutečnili zrovna při oslavách 25. výročí veteránů.

Na pouličním osvětlení a stožárech s vlajkami mají sošku Orla (aby odháněl ostatní ptáky, kteří by tam chtěly ...). Viděli jsme i dům, kde měli lampy na plyn a opravdu v nich hořel oheň.

Hodně žen chodí neustále v ťapkách a běžci běhají v letním oblečení. Člověku bylo zima, už když se na ně podíval. Předpověď počasí hlásila na celý den necelých 9 °C.


Keše byli skoro všechny virtuálky a tak se hledali docela snadno :). Večer se nám podařilo dovršit prvních 500 keší.


Musím uznat, že když už postaví MEMORIAL, tak to opravdu stojí za podívání. Ve dne to má sice svoje kouzlo, ale nejvíce z nich dýchá historie, když se na ně díváte v noci. Však se sami můžete podívat a pokochat se aspoň na fotkách. Všechny pečlivě hlídá policie a rozestavěné cedulky žádají příchozí, aby se chovali tiše. Je to sice přirozené, ale mohl by se najít i takový, kdo by si tam chtěl vyzkoušet svoje hlasivky.

Zvláštní pohled se vám naskytne, když jdete po ulici, kde jsou samé rovné skleněné věžáky a mezi nimi je jeden opravdu členitý starý dům. Nikdo tady neřeší jestli se to k sobě hodí. Pokud je dost místa, prostě tam postaví nový moderní velký dům.

Semafory pro chodce fungují tak, že vám naskočí čas (cca 0-30 vteřin), během kterých máte přejít křižovatku a k tomu bliká panáček, který jde. Na posledních asi 10 vteřin se rozbliká rozevřená ruka. Ta tam zůstane, dokud se zase neobjeví panáček :).

Na dost místech mají zátarasy a u nich stojí policejní auta, která blikají. Pořád se o sebe dost bojí.

Při vstupu do muzea musíte projít vstupní kontrolou. Někde se musí sundat i pásek z kalhot :), ale ve většině stačilo ukázat tašku, že nenesete nic nebezpečného.


Restrooms (toalety) jsou v každém muzeu i občerstvení, jsou čisté a zdarma. Nemusíte tak mít obavy si odskočit.


Vstupné do většiny muzeí je zdarma, což značně šetří rodinný rozpočet.

čtvrtek, listopadu 08, 2007

Den 5. Golden Coral a Southpoint

Dopoledne na hotelu.

Oběd - opravdu "přežírárna" Golden Coral. Vůbec jsem netušila co si vybrat. Štěpán mi opět poradil, na výběr je toho opravdu hodně. U druhého talířku už jsem si musela povolit pásek na ryflích :), ale stejně se mi to nepodařilo dojíst. Výhodou je, že se dojídat nemusí. Talířků si můžete naložit kolik sníte. Já mám předsevzetí, že si příště dám jen jeden desertní talířek :). Štěpán mi na to řekl, že si to při druhé návštěvě taky myslel. Pití obsluha doplňuje, tedy snaží se. Poslední dobou si dávám Sierra Mist (Sprite, ale od Pepsi), jen jsem zapomněla říct, že bez ledu. Tady totiž ledem nešetří.
vycházka

Dokonce nás napadlo, že bychom mohli něco podobného udělat i u nás. Jen máme obavy, že by "nenažranost" některých Čechů, mohla znamenat konec takové jídelny...
Při vstupu si zaplatíte vstupní poplatek cca $ 10 (našich asi 200 Korun). Můžete zůstat jak dlouho chcete a jíst kolik zvládnete. Při odchodu se obvykle nechává spropitné. To jsme dnes vynechali :).
Krátká návštěva Lékárny (tedy je to spíš drogerie s lékárnou dohromady).

Původně jsem chtěla jít na procházku hned po obědě, ale přeplněné bříško si žádalo kafíčko :). Teď už je nejvyšší čas (15:00) vyrazit. Kluci pojedou zanedlouho domů, tak aby na mě nemuseli čekat.

Procházka byla fajn, i když jsem si připadala trochu nejistě. Zdejší nejsou na pěší turisty moc zvyklí... Vše dobře dopadlo a já jsem se mohla kochat dvěma rybníky. U toho prvního jsem narazila na první psy u domu. Jeden jen koukal a tak mi přišel příjemnější (byl na řetězu), ten druhý nebyl vidět, ale slyšela jsem ho ještě dobrých 10 minut. Než jsem narazila na psy, měla jsem potěšení vidět veverky.
U druhého spíše rybníčku se to veverkami jen hemžilo, běhaly po zemi, skákaly po stromech...
Musím uznat, že když tady zapadne sluníčko, tak už je slušná zima. Vyrazila jsem jen v mikině, takže mi bylo docela chladno, než přijel Štěpán. Vyzvedl mě u prvního rybníku a šli jsme se ještě společně kousek projít (k budce - keška). Potom už hurá na hotel.

Ohřála jsem poslední (druhou) dávku ptáčků :), aby nám nezůstaly v ledničce moc dlouho, když jedeme na víkend do Washingtonu a vyrazili jsme na Southpoint. Něco málo jsme nakoupili a jeli odpočívat na hotel.
Pustili jsme si druhou část Ratatouille a po sbalení věcí šli na kutě.

středa, listopadu 07, 2007

Den 4. Ptáčci

Den jsme zahájili společnou snídaní. Potom jsem si šla ještě lehnout. Původně to bylo jen na chvilku, ale po druhé jsem se probudila až v deset. To už byla ranní námraza pryč.

Přečetla jsem si maily, zkontrolovala maso připravené na odpoledne a vyrazila jsem na krátkou procházku spojenou s nahlédnutím do obchodu.

Štěpán mezi tím vyrazil na důležitý pracovní oběd. Do Steak House, taky bych si dala líbit. Uvidíme se až večer a doufám, že pokoj bude vonět jídlem :).

Včera večer mi Štěpán ukazoval půjčovnu s auty, která je jen kousek od hotelu. Protože to nejsou auta ledajaká, nedalo mi to a vyrazila jsem udělat pár fotek. Svezla by se v nich většina lidí, ale vím 100 %, že jedna osoba, ale i dvě by neodolaly největším krasavcům.
autíčka, geocaching (kanál)

Když jsem přišla na parkoviště napadlo mě, jestli se to vůbec v Americe může, fotit cizí auta... Počkala jsem až zmizí jeden muž, který se pohyboval na parkovišti a začala jsem fotit. Po cca dvou fotkách jsem za zády uslyšela angličtinu. Sebrala jsem všechny síly a odvahu, která mi dosud chyběla a snažila jsem se mu vysvětlit co to tam vlastně dělám. Řekl mi, proč si nepřejí, aby si někdo fotil jejich auta (stává se tady, že je potom fotografové vystavují na internetu jako svá vlastní). Řekla jsem, že mám sestřenici, které se limuzíny líbí a že bych jí ráda poslala fotky. Za chvíli přišel i druhý muž z půjčovny a tak jsme tam spolu "pomalu" diskutovali. Ten první mi řek, že se můžu podívat dovnitř. Samozřejmě jsem souhlasila. Mohla jsem si do nich i sednout a když jsem nastupovala, připadala jsem si, že lezu k Vaškovi do auta. Dostala jsem strach, že tam našlapu :).
Divili se, že taková americká auta u nás nejsou. Nabízel mi, že až přijedu příště můžu si auto půjčit :), po vysvětlení kolik beru měsíčně, mu došlo, že to nepůjde... Zasmáli jsme se, poděkovala jsem a vyrazila nakupovat.

Pořádně jsem se prošla, obchod jsem našla a tam co jsem potřebovala. U pokladny mě překvapil chlapík, který mi začal dávat nákup do tašek. Nejdřív jsem se lekla, ale potom mi došlo, že mi pomáhá. Dokonce po mě poklidil i košík :).

No a teď už k tomu, na co se těší u nás doma. Ano, vařila jsem. Ano, bylo to dobré. Štěpán to chtěl sníst hned, ale bylo toho opravdu dost tak na tři dny...
Původně jsem chtěla začít vařit dřív, ale odpolední procházka se trochu protáhla. Maso a všechno jsem začala chystat asi okolo čtvrté hodiny. Jídlo bylo na stole o půl osmé (to už voněl celý pokoj) se sklenkou Pinot noir 2006.
Stačilo jen koření z naloženého masa, jeden masox a vlastní vývar. Nic jiného jsem přidávat nemusela. Dneska budeme možná i nastavovat, protože je omáčka dost silná :). No prostě hovězí. Není vrcholem kulinářského umění, když kuchař uvaří a nemusí nic přidávat :)) ? Jsem ráda, že se mi to povedlo, což bude asi další impulz pro vaření. Děkuji Martině a taťkovi za poskytnuté rady :).
Možná, že to bylo tak dobré i proto, že jsem se lehce řízla do prstu, musela jsem totiž vyzkoušet, jak mi taťka nabrousil nůž...

Po večeři jsme vyrazili na rychlý nákup do Wal-martu. Potřebovala jsem něco obyčejného na sebe. Vyráželi jsme totiž na další lov speciální kanálovky. Má trvat 9 hodin. Teď už nám zbývá jen nějakých 6 :). Každopádně to byla úspěšná středa, protože to co kluci nenašli v neděli, se mi podařilo najít za chvilku. To nás posunulo o kus dál a hledání šlo jako po másle. Prošli jsme toho celkem dost, trubky se postupně zužovaly, takže jsme si u toho i zaposilovali.

Ve zbývající části večera jsme se podívali na další kousek Ratatouille.

Den 3. Narozeniny

crazy fire
Dopoledne jsem strávila povídáním s gratulanty a konečně jsem se odhodlala k tomu, že si uvařím kávu. Chuť jsem na ni měla už od pondělí. Na pokoji jsme měli dva pytlíky s kávou. Jeden na 4 šálky a druhý na 1 šálek kávy. Jen jsme neměli filtr do překapávače :(. Celá krabice filtrů se mi nechtěla kvůli jedné kávě kupovat a tak jsem použila kuchyňský ubrousek. Pytlík s kávou jsem roztrhla až potom, co jsem ubrousek umístila do překapávače.
Američani mají všechno nachystané k okamžitému použití, libují si v polotovarech atd., takže i káva může vypadat dost podobně. Mají ji nachystanou stejně jako čaj - v pytlíčku. Filtry nejsou vůbec potřeba. Výhodou je, že mají skoro na všem návod, jak danou věc použít.
Káva krásně voněla a překapávač kapal opravdu rychle. Než jsem se stihla otočit, byla káva hotová. Jeden malý, ale za to důležitý postřeh - když mají napsáno 1 cup, je to opravdu množství na jeden malý šálek. Chtěla jsem si udělat kávu větší, náš 1/4 litr, ale byla moc slabá. Takže příště si určitě udělám jen malinkou, ale za to pořádnou :).

Na oběd jsme šli s Jeffem do Crazy Fire. U dveří se nás ujala milá paní a zavedla nás ke stolu. Objednali jsme si pití a šli si vybrat jídlo. Opravdu tam toho mají hodně. Naštěstí tam byl Štěpán, takže jsem měla nápovědu, co je dobré si dát a co už raději ne. Nejdřív se vybírá maso různého druhu - vepřové, kuřecí, mořské potvůrky..., jako další je zelenina, pak přijdou oleje a sojové omáčky, následuje koření, nahoru se přidají nudle a kdo chce vezme si vajíčko či dvě.

S takto nachystaným jídlem se přejde k pultu, kde kuchař obsah misky vysype na obrovskou pánev a smaží a smaží. Občas se může stát, že máte jídlo obohaceno o přísady sousedova jídla, protože je jedna pánev pro všechny. Důležité je, si jídlo hlídat. Až je hotové, pomocník ho dá do misky, podívá se komu patří a zeptá se jestli hnědou nebo bílou rýži. Zpravidla si všichni brali hnědou.

Ve volném čase (během smažení jídla) si můžete číst důvody proč dát ránu do gongu, který visí u pultu, kde se připravuje jídlo. Mě se minimálně hodilo: Jste tu poprvé a Máte narozeniny, ale bylo toho mnohem víc.

Měla jsem co dělat, abych to všechno snědla, ale zvládla jsem to a tak nezůstalo ani jedno zrníčko rýže. Vyzkoušela jsem si i tyčinky. Je to sranda, když už to máte skoro v puse a ono vám to zase spadne na talíř :). Naštěstí jsme mohli jíst i vidličkou, takže jsem ty poslední malé kousky nemusela jíst rukou.

Po obědě jeli kluci zpátky do práce a já potom na hotel. Protože se oběd protáhl nebylo už ani moc času na žádné procházky, takže jsem prohodila pár slov s taťkem na téma hovězí americké maso a vyrazila zpět na už zajetý okruh :). Už si to pamatuji, takže nemusím jezdit s navigací.

Večer jsme jeli do obchodu s outdoorovými potřebami - REi. Našli jsme tam všechno od jídla přes nádobí, oblečení až po stanování. Něco málo jsme si u koupili. Ve frontě na pokladnu jsme objevili botičky pro psy. Škoda, že s sebou nemáme Astu.

Protože už bylo hodně hodin, zbytek obchodů (southpoint), které mi chtěl Štěpán ukázat, jsme jen proběhli. Je jich opravdu hodně, takže si nejsem jistá, že je stihnu všechny obejít...

pondělí, října 29, 2007

Krásných 60 a 41

Mamka kulatiny
Nastal čas slavení v naší "malé" rodině :). Babička je 1. na řadě a letos to bylo opravdu s velkou parádou.

Bavili jsme se pěkně z vesela. Mamka měla možnost oslavovat své nemalé výročí s velkou partou, kterou tvořila rodina, kamarádi, sauna girls a taky kolegyně z práce.

Až na nemalé fó-pá hned na začátku se oslava vydařila a protože si naši právě před 41 roky řekli své ano, oslavili jsme i jejich vzájemnou lásku.

Mamka dostala nespočetně kytek (řezaných i rostlých), takže je máme po celém domě. Dokonce jsme i vtipkovali, že bychom je mohli prodávat :). Darů bylo akorát a tak se mamka může radovat. Oslavovalo se až do rána, ale díky novému času si těla dostatečně odpočinula.

Dnes jsme zjistili, že jsou příští týden ve Slunečním dvoře zvěřinové hody. Bylo mi rodinou předhozeno, že si na můj účet rádi něco dají...

sobota, října 27, 2007

PředPoslední přípravy

Dnes jsme se s Romčou konečně dostaly k dalšímu lovu. Vyzvedla mě ve škole a vyrazily jsme na lov. Měly jsme v plánu něco málo odlovit, což se nám povedlo
a potom pokračovat na nákupy. Mamka slaví narozeniny a tak jsme ještě potřebovaly sehnat poslední drobnosti. Večer utekl jako voda. Romča už začala usínat a tak jsem se rozhodla ji doprovodit. Vzala jsem Astu a Míšu a vyrazily jsme. Je to jen kousek, ale dneska mi (nám) dal pořádně zabrat.

Po cestě od Romči (už u nich na křižovatce) jsem si všimla podivného auta. Za křižovatkou se otočilo a vracelo se zpátky. Snažila jsem se trochu donutit Astu, aby chvíli poslouchala a tak jsem se na staré černé auto soustředila až u ubytovny, kde se zase objevilo. Prudce zajelo k ubytovně a potom kolem ní zase vyjíždělo ven, ale až moc pomalu, aby to bylo normální.

Od Ubytovny odjížděli v plouživém tempu a směřovali zpět na Řípskou. Černé auto a v něm dva spoluobčané tmavé pleti :(. Zkusila jsem se rozběhnout, ale brzdila mě Asta, která mě chtěla předběhnout (přičemž mi podrážela nohy) a chytit Míšu.

Celý úsek Černozemní jsem se dívala za sebe, trochu jsem se uklidnila, ale když jsem na polňačce spatřila blížící se světla auta, začala jsem se bát a nenapadlo mě nic blbějšího než se pokusit doběhnout rychle domů. Jenže čím jsem se snažila být rychlejší, tím víc do mě Asta ze předu narážela. Možná se báli psů a tak odjeli po Černozemní pryč.

Strach je hrozná věc, nikomu to nepřeji a hlavně se s ním špatně usíná. Kde jsou naši ochránci v podobě policie, ať už státní nebo městské...?

úterý, října 23, 2007

Máša = Matsushita

Foto ala Máša
Dnes zcela náhodou přišla Romča, pochlubit se novým digi-fotoaparátem Lumix Panasonic DMC-FZ7 Matsushita.

Trefila se zrovna do narozenin babičky. Právě dnes se dostala mezi šestkové-sátiny. Jak už to tak u nás bývá, sešlo se tu několik náhodných kolemjdoucích (skoro celá Nosova rodina - zastoupena byla 3 pokoleními).

Když jsem viděla Kristýnku, musela jsem si ji pochovat a Romča tak využila situace a udělala si několik testovacích snímků.

Nejveselejší bylo, když jsme je chtěly stáhnout do pc. Nějak jsme pořád každá mluvily o jiném kabelu nebo jiném zařízení, přes které to u nás půjde udělat. Nakonec vše dobře dopadlo a já jsem našla kabel od babiččina foťáku, který pasoval. Původně jsme chtěly použít kameru, ale kabel, který by se mi líbil jsem nenašla a Štěpán zrovna odešel na oběd.

Foťák jsme pojmenovaly Máša, protože jeho originální název je prostě až moc složitý a nečeský.

pondělí, října 22, 2007

Víkend s Aerobikem

Bystřice Aerobik
V pátek jsme vyrazily na dlouho naplánovaný "Víkend s Aerobikem". Jako vždy ho pořádala Míša.
Počasí vypadalo všelijak. Dopoledne padaly kroupy a vydržely na střeše dlouho. Odpoledne se na chvíli ukázalo sluníčko a tak jsme vyrážely s úsměvem na rtech.
Po cestě nás zastihlo pár krátkých dešťových přeháněk, ale to nám náladu rozhodně nemohlo pokazit.

Do Bystřice nad Pernštejnem jsme dorazily ve stanoveném čase. Přihlásily jsme se na recepci a byl nám přidělen útulný teplý pokojíček, kde jsme mohly nerušeně relaxovat mezi cvičeními.

Nejvíc jsme se těšily na snídaně. Jsou formou bufetu a tak můžete pohladit všechny chuťové buňky. Probuzení ovšem nebylo jen tak. První pohled z okna nabízel zasněžené pláně a všechno kolem nás. Samozřejmě jsme řešily jak pojedeme domů, protože nikdo neměl zimní pneumatiky :(. Naštěstí, jak jsem předpovídala, během dopoledního cvičení vykouklo sluníčko a sníh rozpustilo :). Do neděle už žádný nenapadl a tak byla i zpáteční cesta v pohodě.

Cvičení jsme si patřičně užily, žádné zranění se nekonalo a už se těšíme, až zase vyrazíme (možná až do Chorvatska).

Chtěla jsem ulovit 2 kešky, ale počasí mi to pokazilo :(. Snad se mi ještě podaří něco ulovit než odletím...