čtvrtek, listopadu 29, 2007

IPv6 a ASUS TI4631

Výše zmiňovaný ADSL modem/router má podle všeho problémy s IPv6. Byl součástí ADSL balíčků některých providerů (v našem případě volny.cz), takže se asi nachází pod spoustou stolů v ČR. Poslední aktualizaci firmware jsem bohužel našel jen z konce roku 2004...

Problém se projevuje tak, že když se DNS na routeru zeptáte na IPv6 adresu nějakého stroje, tak odpoví buď špatně (nesmysl) nebo neodpoví vůbec. Takže se čeká, čeká, až nastane time out.

Nám se tento problém projevoval na čisté instalaci posledního Ubuntu (7.10 Gutsy), kdy systém nešel ani aktualizovat. Naštěstí stačilo "přeskočit" tento router a nastavit přímo adresy Volného DNS serverů do DHCP serveru na routeru nebo provést změny jen čistě na stanici:
  • /etc/resolv.conf (ruční úprava či graficky přes NetworkManager):
    nameserver 212.20.96.34
    nameserver 195.250.128.234
  • /etc/dhcp3/dhclient.conf:
    prepend domain-name-servers 212.20.96.34 195.250.128.234;
Stejně tak by se dalo i potlačit podporu IPv6...

Na WinXP se mi tento problém neprojevil (ani v předchozí verzi Ubuntu), protože se ptají jen na IPv4 adresy.

pondělí, listopadu 19, 2007

Den 16. Balení

Ráno jsme měli v plánu společný oběd, ale nakonec měli kluci firemní poradu, takže jsem zůstala na hotelu. Začala jsem aspoň po chvilkách balit.

Kluci se zdrželi v práci a tak jsme jeli rovnou k Jeffovi na večeři.

Podávala se šunka, vařené celé brambory omaštěné máslem s bylinkami, restovaná na kolečka nakrájená mrkev s bylinkami, sálat Coleslaw, nakládané okurky, černé olivy a chléb s mákem a semínky.

Jako desert jsme měli horký applepie a dva kopečky francouzské vanilkové zmrzliny :).

Všechno bylo výborné a tak jsme jedli a jedli.

Večer jsme ještě vrátili auto do půjčovny a potom hurá na hotel.

Den 15. Nákupy

Po náročné sobotě jsme se prospali nedělním dopolednem. Snídani jsme tak spojili s obědem. Uvařili jsme si polévku a k ní jsme si dali toasty.

Potom jsme vyzvedli Ondru a vyrazili na nákupy. Zalíbilo se nám v pátečním nákupním centru a tak jsme se tam vrátili. Když nakupujete ve dvou, je to mnohem příjemnější. Čas utíká rychle a všechno se dá lépe rozhodnout :). Místní obchody zavírají v neděli v šest hodin. Opustili jsme proto místní "vody" a vydali se do obchodu podobného Hypernově (jen je o něco větší), který je kousek od hotelu.

Po cestě na hotel jsme se zastavili ve Starbucks pro peprmintovou kávu (museli jsme si ji ještě dát).

Večer jsme se rozhodli strávit u filmu - Medvídek. Jsem velmi ráda, že jsem na něho nešla do kina. Měla bych pocit, že jsem jen vyhodila peníze a šla bych domů zklamaná. V podstatě jsme celou dobu čekali, kdy se film rozjede, kdy se začneme bavit a on místo toho přišel konec :( . Potom jsme si poslechli recenzi k filmu a bylo nám vše jasné...

Den 14. Pláž

Fotky jsou tady.
Vstávali jsme brzy ráno. Byly před námi dvě víc jak 120 mil dlouhé cesty (jedna tam a druhá zpátky).


K oceánu jsme dorazili před 11. hodinou. Štěpán mě vzal do místního Akvária. Mají ho moc pěkně udělané a dokonce jsem si sáhla na nějaké to mořské stvoření.

Před 13. hodinou jsme dorazili na pláž. Cestou jsme si dali vlastnoručně připravený Hot Dog. Pořádně foukalo a všichni jsme byli rádi, že máme mikiny. Opravdu nebylo úplně na koupání, někteří domorodci chodili i v čepicích.

Myslím, že se v tuto dobu koupou jen Češi. Malá skupinka lidí si přinesla plážová lehátka a uvelebili se na pláži. Chvilkami na nás s lehce nakrčeným obočím pokukovali. Ani se jim nedivím, byla fakt zima. Tak rychle jsem ještě převlečená nebyla. Nebýt větru byla by to krásná idylka na pláži u oceánu, ale takhle... Cestou k molu, kde jsme si umyli nohy v teplé vodě, jsem posbírala několik mušliček a spěchala do auta. Michal sice zatopil, ale ohřívali jsme se ještě dlouho.

Na cestě domů jsme se ještě zastavili v obchodě, podívat se na zlevněné zboží. Večer nás čekal hokejový zápas Hurikáni proti Panterům a tak jsme měli docela na spěch.

Do hotelu jsme přijeli jen 5 minut před tím, než nás měl vyzvednout Jeff. Rychle jsme proběhli koupelnou, abychom se zbavili nadbytečné soli z oceánu, převlékli se do červených barev a vyrazili jsme fandit.
Byla jsem poprvé na hokejovém zápase a hned na NHL. Tady v Americe je to taková rodinná záležitost. Chodí sem i s batolaty. Během zápasu je v hale dost rušno a hlučno, takže moc nechápu přítomnost těchto prťat, ale pokud už jsou zvyklí (proti gustu, žádný ...). Na druhou stranu tady máte jistotu, že vám nikdo nerozbije hlavu židličkou, na které sedíte. Výsledek zápasu Hurikáni/Panteři 2:1.

Po zápase nás Jeff vzal do města. Napadlo mě, že bych se někdy ráda podívala i do Irska. Do těch jejich hospůdek... První pub, do které jsme se podívali byla právě irská, Jeff mi asi četl myšlenky. Skoro ve všech těchto klubech, hospodách atd. se platí vstupné a musíte se prokázat ID. Pokud nevlastníte ID, doporučuji passport. Český řidičák v mnoha případech neobstojí :(. Díky tomu jsme se prošli (2 členové týmu totiž neměli pasy), mohli stát jen asi metr od projíždějícího nákladního vlaku a podívali se do místních zákoutí. Letní zahrádky jsou využívané i tomto období. Jsou zadělané silnějšími igelity a lidé se tak mohou bavit i venku. V druhém klubu jsme měli možnost vidět i nastávající nevěstu, která se loučila se svobodou.
Tento večer jsme měla možnost ochutnat ve zdejším kraji podávané pivo. Vesměs jsme pili piva irská. Je to podstatný rozdíl chuťový i vzhledový proti našemu pivu.

Něco málo po jedné hodině ranní jsme vyčerpaní padli do postele.

pátek, listopadu 16, 2007

Den 13. Asuka

Dopoledne na hotelu.

Oběd japonská restaurace Asuka Jananese Restaurant v Morrisville. Je to jedna z těch restaurací, která na vás dýchne svým klidem a čistotou. Jídlo vybral Štěpán. Bylo to hodně podobné tomu na obrázku. Je to taková nenáročná směs.
Vybral moc dobře. Na všem jsme si pochutnali. S tyčinkami už jsem si rozuměla víc, ale stále to není úplně "košér". Nezbylo mi, než jídlo dojíst vidličkou :).
Po obědě mě kluci zkoušeli z hledání keší. Alan má jednu hned vedle restaurace a tak byli zvědaví jak rychle ji najdu. Dobře se u toho bavili a já jsem samozřejmě začala hledat na druhé straně sloupu než byla keš. Alan z toho měl takovou radost, že si to musel vyfotit :).

Hasiči
Po cestě na hotel jsem se zastavila u místní hasičské stanice. Musela jsem si prostě vyfotit jak vypadá zdejší hasička :). Zpáteční cesta vedla kolem "naleštěného" Pontiaca. Nemohla jsem projít bez povšimnutí a tak jsem vytáhla foťák. Asi u třetí fotky se ke mě blížil majitel auta. Pokusila jsem se mu vysvětlit, že mám ráda hezká auta. Souhlasil, že má velmi hezké auto a prohodil něco o tom, že se do ČR možná také někdy podívá :).

Večer nákupy. Tentokrát jsme jeli do vzdálenějšího nákupního centra (cca 24 km od hotelu). Naštěstí tady vzdálenosti okolo 20 km nic neznamenají a lidé jsou zvyklí, že v autech i bydlí.

čtvrtek, listopadu 15, 2007

Den 12. První déšť a shoping

Ještě, že jsme včera stihli všechno odlovit. Dnes tady začalo pršet, ne málo, a tak by některá místa mohla být špatně přístupná.

Je něco po jedenácté, Štěpán vyrazil s kluky na oběd a já vyrazím na nákupy. Chtělo by to nějakého nákupčího maniaka do páru. Samotná se tam budu cítit moc sama :(. Kde jste všichni...

2007-11-15 BMW
Nákupy proběhly. Tedy musím konstatovat, že 3 hodiny v obchoďáku jsou až dost. Při odjezdu se mi podařilo zachytit jednoho mazlíka...

Po návratu na hotel jsem začala vařit. Něco málo příprav a jídlo se pomalu vařilo. Tentokrát bylo rychleji, taky jsme ho o to rychleji dokázali sníst :). Talíře zůstali "čisté" jako bychom nic nejedli.
Bylo to něco jako Zbojnická, jen trochu upravená.

Po večeři jsme se podívali na poslední část Pirátů z Karibiku III. Ke konci už jsme se spíše nudili a přišlo nám, že by šel tenhle díl zkrátit i na hodinu a půl. Moc zápletek, ze kterých už není patrné, kdo je vlastně dobrý a kdo zlý :( (ale možná to byl záměr tvůrců filmu - pořádně zmást diváky).

Na spravení nálady jsme se vydali na lov blízkých keší. Naštěstí je zde země pořádně vyprahlá, takže jsme i přes vydatný dopolední déšť mohli první keš odlovit bez většího zašpinění
Další kešky už šly jako po másle. Naštěstí byly větších rozměrů - ty mrňavé by se hledaly mnohem hůř
Poslední zastávka byla u kanálovky. Chtěli jsme se na ni ještě jednou podívat, když víte kudy, je to prostě hračka :) . I tady bylo sucho. Potěšení vlézt si dovnitř měl jen Štěpán. Víko je opravdu dost těžké, ale podařilo se nám ho vrátit na své místo bez větších problémů.

středa, listopadu 14, 2007

Den 11. Lov

Dopoledne jsem si vyřídila poštu, napsala děkovný e-mail Jeffovi (Štěpán mi ho opravil) a vyrazila jsem za kluky na oběd.

Tentokrát jsme šli do Chili's. Ke stolu nás usadila paní s vysílačkou a dala nám jídelní lístek. Hodně mi to připomínalo kubánskou restauraci v Havaně v Líšni (ceny mají srovnatelné). Další paní nám donesla příbory a objednali jsme si u ní pití, všichni NO ICE :) . Jídlo jsme vybírali o něco pomaleji, protože výběr mají velký. Pití nám opět doplnili, ale už s ledem, asi tím šetří svoje zásoby. Štěpán mi vysvětlil, že podle toho jak vypadá u jídla chili paprička, tak bude jídlo ostré.

Vybral jeden medium steak (CHILI'S CLASSIC SIRLOIN 8 oz. sirloin with our own special seasonings and topped with savory steak butter and roasted herb jus. Served with your choice of two sides and garlic toast)
a druhé jsme měli kuřecí na speciální pánvičce (BUFFALO CHICKEN FAJITAS Crispy breaded chicken breast tossed in our tangyBuffalo sauce, served on a bed of fire-roasted poblanopeppers & onions, then topped w/bleu cheese crumbles& applewood smoked bacon. Served w/Ranch dressing).
Steak tedy rozhodně vyhrál, i když to druhé jídlo taky nebylo k zahození.
Placení probíhá tak, že donesou účet na tácku a vy tam dáte peníze. Pokud dáte víc než máte platit, mají to donést zpět (bez otázek) a když tam něco necháte, tak to mají jako spropitné.

S námi si paní trochu pohrála. Štěpán jí tam dal $ 100. Paní se přišla zeptat jestli chceme vrátit :) , tomu jsem ovšem nerozuměla (později mi to vysvětlil Michal), tak zase odešla i s penězi. Naštěstí nám peníze přinesla, až se vrátil Štěpán.

geocaching
(u potoka)
Po obědě jsem měla v plánu nákupy, ale vzhledem k hezkému počasí jsem je zrušila. Štěpán mi ukázal místo kam bych mohla jít na procházku a popřípadě najít i keš. Poprvé jsem hledala pomocí PDA. Chvilku mi trvalo než jsem poznala, který bod vlastně jsem, ale potom už to byla rychlovka. Byla to moje první samostatná americká keš :).
Po večeři jsme vyrazili k Luďkovi. Štěpán si povídal s Luďkem a já jsem si hrála s Lukáškem a Davídkem. Martina dorazila později. Příjemně jsme si popovídali. Teď už mám trochu přehled, kolik můžu na procházce v NC potkat (hlavně v letních měsících) hadů. Taky není úplně nemožné potkat medvědici s medvíďaty :). Ještě, že už je podzim, když tu chodím sama, tak nevím nevím jak by takové setkání dopadlo...

Po návštěvě jsme vyrazili na další část kanálové keše. S trochou nápovědy jsme ji konečně dotáhli do konce. Trubky se postupně zmenšovali a v jedné to bylo opravdu komické, protože se s jejím zmenšeným průměr zvětšil tok vody :(. Ale našli jsme ji, to je důležité.
Na oslavu jsme se značně vyčerpaní zvládli podívat na část z druhé části Pirátů z Karibiku III.

úterý, listopadu 13, 2007

Den 10. Postel II.

Zdravíčko už se lepší. Štěpán mi večer koupil Aspirin, k tomu teplý čaj a postel a vypadá to, že zítra budu zase poznávat krásy Ameriky.


Hodina s Jeffem padla. Je také nachlazený, takže se odkládá na neurčito. Dnes se budu věnovat učebnicím, abych tady moc nezahálela.

Zajímavost:
Ve většině prodejen
Apple je teď na vyzkoušení iPhone. Vypadá opravdu vytuněně. Má vícedotykový displej, takže můžete např. roztáhnutím prstů obraz zvětšit.

Všechny iPhony mají vložené simkarty. Nechali jsme se proto vyfotit, Michal rád asistoval :) a fotku jsme poslali Martinovi na e-mail. Posuďte sami, jaké fotky umí iPhone udělat...

Potom už jsme raději šli, aby to nedopadlo tak, že si ho Štěpán koupí :)

pondělí, listopadu 12, 2007

Den 9. Postel

Ráno jsem se vzbudila s divným pocitem v krku.

Měla jsem plán, že se dopoledne podívám na angličtinu a odpoledne se půjdu projít po blízkých obchodech.

Nakonec jsem celý den proležela v posteli. Inu když Amerika, tak se vším všudy. Ať jsou zážitky pěkně kompletní :).

Zítra snad bude líp a já budu moct do kanceláře za Jeffem na hodinu angličtiny.

Den 6. (II. část) 7. a 8. Washington

Díky drobnému pracovnímu zdržení jsme vyrazili o něco později než bylo původně v plánu, ale i tak jsme všechno stihli. Nejdřív řídil Štěpán, potom jsme šli dozadu a dopředu šel Michal (řidič) s Ledvou.

Cesta byla dlouhá, ale ubíhala dobře. Před Richmondem jsme viděli několik dálnic nad sebou. Bylo jich asi 5. To se u nás stát nemůže :). Sjeli jsme z dálnice a kochali jsme se místní architekturou rodinných domků, ale i těch velikých kancelářských budov.
Ulovili jsme jednu keš :). Moje první v Americe (byla to okapovka).
Potom jsme pokračovali dál v cestě směr Washington.

Ubytování jsme měli zaplacené v hotelu Washington Plaza (škoda, že nebylo tepleji, všichni bychom skočili do bazénu - přímo k tomu vybízel). Vybalili jsme si kufry a vyrazili na noční obchůzku města. Teplota už se pohybovala pod 10 °C, a tak to nebylo na žádné dlouhé procházky. Tedy mě to tak přišlo, ale Američani to mají asi nějak jinak. Běhali kolem nás jen v trenkách. Udělat to já, mám rychle doběhané. Podívali jsme se na White House a procházkou se vrátili zpět na hotel.
washington

V sobotu ráno jsme posnídali a vydali jsme se na velký okruh městem. Ulice mají číslované a písmenkované, takže by se tam člověk neměl ani ztratit :). Pro jistotu jsme měli mapu (měli jsme tak přehled co všechno ještě chceme navštívit), navigaci i GPS (na hledání keší).

Dopoledne jsme chodili všichni společně. Až u budovy F.B.I. jsme se rozdělili. My jsme šli hledat kešky a kluci dál pokračovali v památkách.

Jedna z keší, velikosti nano, byla u Musea Madame Tussauds. Tady jsme se potkali s americkým kačerem. Přišel právě ve chvíli, kdy šel Štěpán keš zase schovat. Štěpán mu vysvětlil, kde přesně byla keš schovaná. Dali jsme mu Českou geominci a požádali ho o její umístění do nějaké americké keše. Štěpán si s ním ještě chvíli povídal a potom už hurá na oběd. Vyzkoušeli jsme jednu z jejich méně vyhlášených "občerstvoven". Trochu jsme se tam ohřáli, nasbírali energii a vydali jsme se na další památky a muzea (National Museum of Natural History, Smithsonian Institution, National Air and Space Museum, National Museum of the American Indian).

Cesta to byla dlouhá a studená. Na poslední chvíli jsme stihli i botanickou zahradu. Mají tam v makovicích nasypané koření. Po očichání si můžete zkontrolovat jestli jste ho poznali správně. Prošli jsme kolem Kapitolu, potom zpátky k Obelisku a podívat se na White House, tentokrát z druhé strany, té víc známé z filmů. Tady jsme málem ztratili krytku na objektiv. Naštěstí ležela nehybně na zemi a tak vše dobře dopadlo.

Na hotel jsme dorazili asi kolem půl sedmé. Po večeři jsme se natáhli a chvilku se prospali. Noční prohlídku města jsme absolvovali autem a pěšky (asi od půl desáté do jedné hodiny ranní). Autem jsme objeli větší část a zbytek obešli po svých. Byli jsme se podívat na Franklin Delano Roosevelt Memorial, Thomas Jefferson Memorial, World War II. Memorial, Declaration of Independence Memorial, Vietnams Veterans Memorial (u DoIM a VVM jsme odlovili kešky) a od Lincoln Memorial už jsme spěchali na hotel.

Na nedělní cestě do Durhamu jsme se zastavili na Theodore Roosevelt Island. Zde je také Theodore Roosevelt Memorial. Při procházce kolem ostrova jsme se podívali jak vypadají místní bažiny. Škoda, že bylo poněkud sucho. Spíš to vypadalo, jako vysychající rybník. Asi jde hlavně o to, co si kdo pod bažinou představuje. Myslela jsem si, že to bude vypadat skoro jako zem, jen když tam hodíte kámen, tak začne pomalu propadat, až se za ním zavře zem...

Po cestě do National Air and Space Museum jsme si dali oběd v místním nákupním centru (údajně páté největší v US), kde jsme si ve StarBucks koupili nerezový hrníček na kávu. Nechali jsme si do něho hned udělat kávu (peprmintovou). Byla skvělá.

Asi dvě hodiny jsme byli v Museu, je to jeho druhá větší budova (kousek od letiště, první je přímo ve městě na Mall). Nejdříve jsme vyrazili na věž. Je z ní vidět daleko do okolí a letadla se do vzduchu zvedají hned vedle věže. Také tam mají puštěnou o pár minut opožděnou navigaci letadel na přistání. Tato hala je větší než ta ve městě. Je zde samostatné oddělení vesmíru. To byla nádhera.
Objevili jsme tu i Vírník - letadlo s nosným rotorem, který se otáčí díky proudu vzduchu za letu. Dopředu se pohybuje díky vrtuli. Český plukovník Vojtěch Vala si ho sestavil, aby s ním mohl uprchnout za hranice. To se mu díky nepřízni počasí nepodařilo.

Z musea už jsme jeli rovnou do Durhamu. Cesta byla ještě dlouhá. Něco málo po deváté hodině jsme dorazili na hotel. Vybalili jsme a relaxovali po procestovaném víkendu.

Zajímavosti:
Hodně si tady potrpí na vlastenectví, takže skoro na každém domě (na každém něčím významném) visela Americká vlajka. Náš výlet jsme uskutečnili zrovna při oslavách 25. výročí veteránů.

Na pouličním osvětlení a stožárech s vlajkami mají sošku Orla (aby odháněl ostatní ptáky, kteří by tam chtěly ...). Viděli jsme i dům, kde měli lampy na plyn a opravdu v nich hořel oheň.

Hodně žen chodí neustále v ťapkách a běžci běhají v letním oblečení. Člověku bylo zima, už když se na ně podíval. Předpověď počasí hlásila na celý den necelých 9 °C.


Keše byli skoro všechny virtuálky a tak se hledali docela snadno :). Večer se nám podařilo dovršit prvních 500 keší.


Musím uznat, že když už postaví MEMORIAL, tak to opravdu stojí za podívání. Ve dne to má sice svoje kouzlo, ale nejvíce z nich dýchá historie, když se na ně díváte v noci. Však se sami můžete podívat a pokochat se aspoň na fotkách. Všechny pečlivě hlídá policie a rozestavěné cedulky žádají příchozí, aby se chovali tiše. Je to sice přirozené, ale mohl by se najít i takový, kdo by si tam chtěl vyzkoušet svoje hlasivky.

Zvláštní pohled se vám naskytne, když jdete po ulici, kde jsou samé rovné skleněné věžáky a mezi nimi je jeden opravdu členitý starý dům. Nikdo tady neřeší jestli se to k sobě hodí. Pokud je dost místa, prostě tam postaví nový moderní velký dům.

Semafory pro chodce fungují tak, že vám naskočí čas (cca 0-30 vteřin), během kterých máte přejít křižovatku a k tomu bliká panáček, který jde. Na posledních asi 10 vteřin se rozbliká rozevřená ruka. Ta tam zůstane, dokud se zase neobjeví panáček :).

Na dost místech mají zátarasy a u nich stojí policejní auta, která blikají. Pořád se o sebe dost bojí.

Při vstupu do muzea musíte projít vstupní kontrolou. Někde se musí sundat i pásek z kalhot :), ale ve většině stačilo ukázat tašku, že nenesete nic nebezpečného.


Restrooms (toalety) jsou v každém muzeu i občerstvení, jsou čisté a zdarma. Nemusíte tak mít obavy si odskočit.


Vstupné do většiny muzeí je zdarma, což značně šetří rodinný rozpočet.

pátek, listopadu 09, 2007

Den 6. Odjezd směr Washington

Ráno jsem opět trochu vařila :). Vypečená americká slanina do křupava, opečené toasty a míchaná vajíčka s cibulkou, párečkem a zelenou kapií :).
Bylo to mňam. Dokonce se nám to podařilo sníst, než kluci začali snášet svoje věci na náš pokoj. Jsme teď taková úschovna. Vzhledem k tomu, že odjíždíme do Washingtonu, zůstane nám (5 lidí) jen jeden pokoj, aby se ušetřilo.

Takže tady ještě lehce uklidím, skočím si na chvíli do posilovny a potom vzhůru na cestu. 400 km bude dlouhých a náročných, ale řidiči jsou všichni zdatní a budou se pravidelně střídat.

Tam nahoře už bude podstatně jiné počasí než tady v Karolíně, tak doufám, že naše zážitky nebudou až moc zmrzlé a sychravé.

čtvrtek, listopadu 08, 2007

Den 5. Golden Coral a Southpoint

Dopoledne na hotelu.

Oběd - opravdu "přežírárna" Golden Coral. Vůbec jsem netušila co si vybrat. Štěpán mi opět poradil, na výběr je toho opravdu hodně. U druhého talířku už jsem si musela povolit pásek na ryflích :), ale stejně se mi to nepodařilo dojíst. Výhodou je, že se dojídat nemusí. Talířků si můžete naložit kolik sníte. Já mám předsevzetí, že si příště dám jen jeden desertní talířek :). Štěpán mi na to řekl, že si to při druhé návštěvě taky myslel. Pití obsluha doplňuje, tedy snaží se. Poslední dobou si dávám Sierra Mist (Sprite, ale od Pepsi), jen jsem zapomněla říct, že bez ledu. Tady totiž ledem nešetří.
vycházka

Dokonce nás napadlo, že bychom mohli něco podobného udělat i u nás. Jen máme obavy, že by "nenažranost" některých Čechů, mohla znamenat konec takové jídelny...
Při vstupu si zaplatíte vstupní poplatek cca $ 10 (našich asi 200 Korun). Můžete zůstat jak dlouho chcete a jíst kolik zvládnete. Při odchodu se obvykle nechává spropitné. To jsme dnes vynechali :).
Krátká návštěva Lékárny (tedy je to spíš drogerie s lékárnou dohromady).

Původně jsem chtěla jít na procházku hned po obědě, ale přeplněné bříško si žádalo kafíčko :). Teď už je nejvyšší čas (15:00) vyrazit. Kluci pojedou zanedlouho domů, tak aby na mě nemuseli čekat.

Procházka byla fajn, i když jsem si připadala trochu nejistě. Zdejší nejsou na pěší turisty moc zvyklí... Vše dobře dopadlo a já jsem se mohla kochat dvěma rybníky. U toho prvního jsem narazila na první psy u domu. Jeden jen koukal a tak mi přišel příjemnější (byl na řetězu), ten druhý nebyl vidět, ale slyšela jsem ho ještě dobrých 10 minut. Než jsem narazila na psy, měla jsem potěšení vidět veverky.
U druhého spíše rybníčku se to veverkami jen hemžilo, běhaly po zemi, skákaly po stromech...
Musím uznat, že když tady zapadne sluníčko, tak už je slušná zima. Vyrazila jsem jen v mikině, takže mi bylo docela chladno, než přijel Štěpán. Vyzvedl mě u prvního rybníku a šli jsme se ještě společně kousek projít (k budce - keška). Potom už hurá na hotel.

Ohřála jsem poslední (druhou) dávku ptáčků :), aby nám nezůstaly v ledničce moc dlouho, když jedeme na víkend do Washingtonu a vyrazili jsme na Southpoint. Něco málo jsme nakoupili a jeli odpočívat na hotel.
Pustili jsme si druhou část Ratatouille a po sbalení věcí šli na kutě.

středa, listopadu 07, 2007

Den 4. Ptáčci

Den jsme zahájili společnou snídaní. Potom jsem si šla ještě lehnout. Původně to bylo jen na chvilku, ale po druhé jsem se probudila až v deset. To už byla ranní námraza pryč.

Přečetla jsem si maily, zkontrolovala maso připravené na odpoledne a vyrazila jsem na krátkou procházku spojenou s nahlédnutím do obchodu.

Štěpán mezi tím vyrazil na důležitý pracovní oběd. Do Steak House, taky bych si dala líbit. Uvidíme se až večer a doufám, že pokoj bude vonět jídlem :).

Včera večer mi Štěpán ukazoval půjčovnu s auty, která je jen kousek od hotelu. Protože to nejsou auta ledajaká, nedalo mi to a vyrazila jsem udělat pár fotek. Svezla by se v nich většina lidí, ale vím 100 %, že jedna osoba, ale i dvě by neodolaly největším krasavcům.
autíčka, geocaching (kanál)

Když jsem přišla na parkoviště napadlo mě, jestli se to vůbec v Americe může, fotit cizí auta... Počkala jsem až zmizí jeden muž, který se pohyboval na parkovišti a začala jsem fotit. Po cca dvou fotkách jsem za zády uslyšela angličtinu. Sebrala jsem všechny síly a odvahu, která mi dosud chyběla a snažila jsem se mu vysvětlit co to tam vlastně dělám. Řekl mi, proč si nepřejí, aby si někdo fotil jejich auta (stává se tady, že je potom fotografové vystavují na internetu jako svá vlastní). Řekla jsem, že mám sestřenici, které se limuzíny líbí a že bych jí ráda poslala fotky. Za chvíli přišel i druhý muž z půjčovny a tak jsme tam spolu "pomalu" diskutovali. Ten první mi řek, že se můžu podívat dovnitř. Samozřejmě jsem souhlasila. Mohla jsem si do nich i sednout a když jsem nastupovala, připadala jsem si, že lezu k Vaškovi do auta. Dostala jsem strach, že tam našlapu :).
Divili se, že taková americká auta u nás nejsou. Nabízel mi, že až přijedu příště můžu si auto půjčit :), po vysvětlení kolik beru měsíčně, mu došlo, že to nepůjde... Zasmáli jsme se, poděkovala jsem a vyrazila nakupovat.

Pořádně jsem se prošla, obchod jsem našla a tam co jsem potřebovala. U pokladny mě překvapil chlapík, který mi začal dávat nákup do tašek. Nejdřív jsem se lekla, ale potom mi došlo, že mi pomáhá. Dokonce po mě poklidil i košík :).

No a teď už k tomu, na co se těší u nás doma. Ano, vařila jsem. Ano, bylo to dobré. Štěpán to chtěl sníst hned, ale bylo toho opravdu dost tak na tři dny...
Původně jsem chtěla začít vařit dřív, ale odpolední procházka se trochu protáhla. Maso a všechno jsem začala chystat asi okolo čtvrté hodiny. Jídlo bylo na stole o půl osmé (to už voněl celý pokoj) se sklenkou Pinot noir 2006.
Stačilo jen koření z naloženého masa, jeden masox a vlastní vývar. Nic jiného jsem přidávat nemusela. Dneska budeme možná i nastavovat, protože je omáčka dost silná :). No prostě hovězí. Není vrcholem kulinářského umění, když kuchař uvaří a nemusí nic přidávat :)) ? Jsem ráda, že se mi to povedlo, což bude asi další impulz pro vaření. Děkuji Martině a taťkovi za poskytnuté rady :).
Možná, že to bylo tak dobré i proto, že jsem se lehce řízla do prstu, musela jsem totiž vyzkoušet, jak mi taťka nabrousil nůž...

Po večeři jsme vyrazili na rychlý nákup do Wal-martu. Potřebovala jsem něco obyčejného na sebe. Vyráželi jsme totiž na další lov speciální kanálovky. Má trvat 9 hodin. Teď už nám zbývá jen nějakých 6 :). Každopádně to byla úspěšná středa, protože to co kluci nenašli v neděli, se mi podařilo najít za chvilku. To nás posunulo o kus dál a hledání šlo jako po másle. Prošli jsme toho celkem dost, trubky se postupně zužovaly, takže jsme si u toho i zaposilovali.

Ve zbývající části večera jsme se podívali na další kousek Ratatouille.

Den 3. Narozeniny

crazy fire
Dopoledne jsem strávila povídáním s gratulanty a konečně jsem se odhodlala k tomu, že si uvařím kávu. Chuť jsem na ni měla už od pondělí. Na pokoji jsme měli dva pytlíky s kávou. Jeden na 4 šálky a druhý na 1 šálek kávy. Jen jsme neměli filtr do překapávače :(. Celá krabice filtrů se mi nechtěla kvůli jedné kávě kupovat a tak jsem použila kuchyňský ubrousek. Pytlík s kávou jsem roztrhla až potom, co jsem ubrousek umístila do překapávače.
Američani mají všechno nachystané k okamžitému použití, libují si v polotovarech atd., takže i káva může vypadat dost podobně. Mají ji nachystanou stejně jako čaj - v pytlíčku. Filtry nejsou vůbec potřeba. Výhodou je, že mají skoro na všem návod, jak danou věc použít.
Káva krásně voněla a překapávač kapal opravdu rychle. Než jsem se stihla otočit, byla káva hotová. Jeden malý, ale za to důležitý postřeh - když mají napsáno 1 cup, je to opravdu množství na jeden malý šálek. Chtěla jsem si udělat kávu větší, náš 1/4 litr, ale byla moc slabá. Takže příště si určitě udělám jen malinkou, ale za to pořádnou :).

Na oběd jsme šli s Jeffem do Crazy Fire. U dveří se nás ujala milá paní a zavedla nás ke stolu. Objednali jsme si pití a šli si vybrat jídlo. Opravdu tam toho mají hodně. Naštěstí tam byl Štěpán, takže jsem měla nápovědu, co je dobré si dát a co už raději ne. Nejdřív se vybírá maso různého druhu - vepřové, kuřecí, mořské potvůrky..., jako další je zelenina, pak přijdou oleje a sojové omáčky, následuje koření, nahoru se přidají nudle a kdo chce vezme si vajíčko či dvě.

S takto nachystaným jídlem se přejde k pultu, kde kuchař obsah misky vysype na obrovskou pánev a smaží a smaží. Občas se může stát, že máte jídlo obohaceno o přísady sousedova jídla, protože je jedna pánev pro všechny. Důležité je, si jídlo hlídat. Až je hotové, pomocník ho dá do misky, podívá se komu patří a zeptá se jestli hnědou nebo bílou rýži. Zpravidla si všichni brali hnědou.

Ve volném čase (během smažení jídla) si můžete číst důvody proč dát ránu do gongu, který visí u pultu, kde se připravuje jídlo. Mě se minimálně hodilo: Jste tu poprvé a Máte narozeniny, ale bylo toho mnohem víc.

Měla jsem co dělat, abych to všechno snědla, ale zvládla jsem to a tak nezůstalo ani jedno zrníčko rýže. Vyzkoušela jsem si i tyčinky. Je to sranda, když už to máte skoro v puse a ono vám to zase spadne na talíř :). Naštěstí jsme mohli jíst i vidličkou, takže jsem ty poslední malé kousky nemusela jíst rukou.

Po obědě jeli kluci zpátky do práce a já potom na hotel. Protože se oběd protáhl nebylo už ani moc času na žádné procházky, takže jsem prohodila pár slov s taťkem na téma hovězí americké maso a vyrazila zpět na už zajetý okruh :). Už si to pamatuji, takže nemusím jezdit s navigací.

Večer jsme jeli do obchodu s outdoorovými potřebami - REi. Našli jsme tam všechno od jídla přes nádobí, oblečení až po stanování. Něco málo jsme si u koupili. Ve frontě na pokladnu jsme objevili botičky pro psy. Škoda, že s sebou nemáme Astu.

Protože už bylo hodně hodin, zbytek obchodů (southpoint), které mi chtěl Štěpán ukázat, jsme jen proběhli. Je jich opravdu hodně, takže si nejsem jistá, že je stihnu všechny obejít...

úterý, listopadu 06, 2007

Den 2. pondělí

Ráno se mi nechtělo vstávat a tak jeli kluci sami. Vyzvedli mě na oběd. Potom jsme jeli do práce, kde mě Štěpán představil pár lidem. Následovala cesta na hotel. První cestu jsem byla trochu nervózní, protože se tady dá i ztratit. Naštěstí máme navigaci, takže jsem se trefila kam jsem měla. Orientační smyls je, ale taky třeba mít. Navigace nemá všechny cesty, neb se tady staví a staví a mapy nestíhají aktualizovat. Teď už je to docela pohoda, jen si člověk musí zvyknout, že auta nesvítí, neblikají při odbočování a taky že jsou semafory až za křižovatkou.

Po práci jsme jeli do obchodu. Nakoupili jsme nějaké potraviny a podívali jsme se i na oblečení. Koupila jsem si jedno růžovoučké tričenko a použila jsem ho hned večer v posilovně. Je to jedna z těch velkých, kde platíte něco přes tisíc korun měsíčně. V ceně je ručník - dostanete ho hned u vstupu, posilovací stroje, bazén, takové ty přístroje na vodu (zmáčknete čudlík a voda teče rovnou do pusy) a taky sprchové šampóny, kondicionér, tělové mléko, fén a hlavně je v šatnách pořád sucho a uklizeno. Jediný nezvyk je, že se skříňky nezamykají. Ttrochu jsme se proběhli, zaposilovali si a šli do bazénu. Vedle bazénu je taky výřivka s hodně horkou vodou. Z bazénu vedou dveře přímo do sauny, ale tam už jsme nešli.

Po takovém výdeji energie nám samozřejmě vyhládlo a tak jsme si dali druhou, ale malou večeři. Potom už hurá na kutě.

Den 1. Odlet a přílet

Balení a přípravám na cestu jsem se věnovala večer. Spát jsem šla asi okolo druhé
hodiny a před pátou už jsem zase vstávala.

Cesta autobusem byla v pohodě a utekla rychle. Na letišti jsme si vyzvedli letenky a šli jsme čekat k bráně, která nás dělila od letadla.

Byl to můj první let, a tak jsem si užívala i to, jak piloti zkoušeli jestli fungují klapky...

Dostali jsme povolení k odletu a tak se motory rozjeli na plné obrátky. Letadlo se lehce roztřáslo a se stoupající rychlostí se odlepilo od země. Nikdy nezapomenu jak se mezi mraky objevovala políčka a domečky. Krasné bylo, když mezi mraky svítilo slunce. Ze země vidíte jen malý kousek, ale tady nahoře je vidět daleko... Někde v dálce byla i duha.

Nad oceánem byly většinou mraky, ale nad Amerikou už zase bylo na co koukat. Jako na dlani jsem měla dvě velká golfová hřiště se všemi jejich greeny. O kus dál byl vidět lom, něco jako Hády, ale byl podle všeho o dost větší.
Domy byly nějakých 50 až 100 metrů od sebe a mezi nimi zelená travička, některé stály úplně osamoceně mezi lesy, ale to už byla sídla s bazény minimálně polovičními než byla šířka domu.

Jako poslední se ukázaly domy jeden vedle druhého na klikatících se ulicích. Jsou totiž zvyklí všechno dělat do zatáčky, ani pole nemají rovně, ale do oblouku. Na konci ulice jsou domy většinou dokola, takže se tam otočíte a jedete zpátky.

Na letišti ve Washingtonu jsme si vystáli frontu na imigračním. Stačilo jim, že jedu na prázdniny a pustili mě. Potom jsme našli kufry a doběhli do posledního letadla.

Měli jsme zpoždění, protože do prckoletu se kufry nakládají skoro ručně a tak to trvalo déle. Let byl rychlovka a díky zpoždění na nás Štěpán už nějakou chvilku čekal. Po velkém objetí, jsme vyzvedli kufry a jeli na hotel.

To bylo něco kolem sedmé hodiny večer. Po vybalení (Becherovka musela do ledničky :)) následovala krátká procházka po obchodech (odtud jsem poprvé řídila to jejich velké auto, kde si připadám jako vosa na bonbonu) a potom hůrá na letiště vyzvednout Zdenka. Pak už jsme zůstali na hotelu a povídali si až do noci, nebo vlastně do rána, protože jsme usnuli kolem půl sedmé ráno evropského času.

Den II./34.

První zatěžkávací den máme za sebou. Dopoledne ještě zůstala Lenka na hotelu, ale na oběd jsme se pro ni už zastavili. Vyzkoušela Moe's, pozdravila prakticky celý náš team a odjela naším autem na hotel, aby nás odpoledne zase vyzvedla, sjela s námi na nákupy (bude mi tu občas i vařit!) a večer do Meadowmount do fitka.

pondělí, listopadu 05, 2007

Skype: #3601 Invalid argument to encode

Nějakou dobu jsme se u Lencineho Skype účtu potýkali s probléme, že se ji při přihlášení zobrazila chyba #3601 Invalid argument to encode a program byl ukončen. Při jednom z mnoha pokusu se přihlásit podařilo, ale byla to doopravdy vzácná výjimka. Podle fóra na Skype.com to vypadalo na problém s Windows 2000, případně se zvukovou kartou (Realtek). Ani po aktualizaci ovladačů ZK se ovšem nic nezměnilo, takže jsme to brali jako problém Skype vs. Win2000 a dál ho neřešili. Hlavně že vše fungovalo na Lencinem domácím počítači s XP.

Jaké bylo překvapení, že se stejný problém opakoval minulý týden na jiném stroji s Windows XP a hlavně také dnes ráno u mě na notebooků. Naštěstí už se přišlo na řešení:
  1. downgradovat na verzi cca 3.2.0.145, kde by se problém neměl vyskytovat (případně tak dlouho spouštět Skype, až se přihlásí)
  2. File - Edit your profile - zrušit zaškrtnutí Show my time
V hlášení chyby se jako další možnost uvádí editace config.xml v Documents and Settings\\Application Data\Skype\\, což ale podle všeho nefunguje...
  1. downgrade to version 3.2.0.145, where this error does not occur (or try to run Skype again and again until successful login)
  2. File - Edit your profile - uncheck Show my time
Příspěvek byl automaticky ohákován.

Den II./33. - Opět kompletní

Jak už jste určitě pochopili, odpoledne přiletěla Lenka. Hned jsem dostal kartáč za to, že nemám pugét ;). V podvečer jsme kromě vybalování stihli večeři, rychlé nakouknutí do místních obchodů a malou testovací jízdu.

Tomu všemu odpoledne předcházelo nakouknutí do místní kanalizace, kde je schovaná keš obtížnosti i terénu 5 (čili nejvíce). Celkově její nalezení zabere cca 8-10 hodin. Strávili jsme tam asi hodinu, něco málo našli... Zbytek příště.

Večer přiletěl z Chicaga Zdeněk, takže jsme vyzvedávali i jeho. Úspěšně. Asi tu začnu kromě systémového inženýra dělat i taxikáře (asi i lépe placeného).

Ještě kousek

To hlavní už má Lenka za sebou, už jenom kousíček a je tu. Zítra má narozeniny, takže muškát se už chladí ;)

sobota, listopadu 03, 2007

Den II./32. - Jeden den

Takže z Wilmingtonu jsem dnes neviděl nic. Zůstal jsem na hotelu. Místo toho jsem zvládl 2 díly Jamese Bonda, které tu vždy v sobotu vysílají.

A odpoledne před nákupem pochutin na přivítání Lenky ještě 4 kešky...

Mapa magnetických anomálií

Na webu byla publikována mapa magnetických anomálií. Najde někdo Ztracené a jejich ostrov?

Den II./31. - Poker

Díky tom, že moje poslední úkoly prošly bez problémů, jsem byl odměněn složitějším zadáním. Děkuji.
byron

Odpoledne jsme jeli k Byronovi, což je některý z manažerů z druhé budovy, kde je Michal, Zdenek a Kamil. Má 5 potomků a podle toho vypadá jeho dům. Dokázal bych si představit tam bydlet. Večer měl následovat pokerový dýchánek, o peníze. Zvládli jsme vstupní kola, ale dál jsme se raději nepustili a raději rychle opustili dům :).

O víkendu asi vyrazíme (opět) na pláž. V neděli konečně přiletí Lenka, takže už budeme zase spolu :)

pátek, listopadu 02, 2007

Den II./31.

Další měsíc je pryč. Uff.


Večer nás John vzal do Durhamu. Nejprve do fast-Mex (fast foodová varianta Tex-Mex; tedy Texasko-Mexické kuchyně) občerstvovny, kde jsme si všichni dali burritos. Rozhodně to bylo zajímavé prostředí: boční ulice, okolo normální domy a jen jedny dveře a schody nahoru do patra.

A co by mohlo přijít po burritos? Zmrzlina v kavárně! Byl jsem nejodvážnější a vyzkoušel jsem pumpkinovou (dýňovou) a anýzovou. S Italskou se to rozhodně nedá srovnávat... Kavárna je každopádně oblíbená studenty z místní univerzity, protože byla prakticky obsazená lidmi čtoucími, případně čtoucími a zapisujícími svoje poznatky do notebooku.