pondělí, března 19, 2007

James Bond, Stínadla a Blair Witch

V pátek jsme se po cestě ze školy zastavili v Židenicích #85 - GCZ502 - Brnenska nadrazi: Zidenice - MM a řeknu vám že nic moc. Spousta špíny, odpadků a výkalů... Tohle tedy moc nemusíme.

oslava kleminových státnic a naroziny Mišáka
Páteční večer jsme strávili na oslavách a spát jsme šli asi ve 4 ráno. Nebylo by to nic proti ničemu, kdybych ráno nemusela jít do školy :(. Máme na osmou a musím přejet půl města, takže si dovedete představit, za jak dlouho jsem měla vstávat. Protože se mi po 3 hodinách spánku vstát nepodařilo :), přijela jsem do školy s hodinovým zpožděním.

Poslední 2 hodiny jsme měli „základy matematiky a výpočetní techniky“. Přednášející přinesl několik čokolád a kdo první vypočítal zadaný příklad a řekl nahlas správný výsledek byl obdarován čokoládou – Studentská pečeť. Já samozřejmě žádnou nedostala, protože rovnice, mocniny a odmocniny nejsou mí kamarádi :(. Celé dopoledne jsem se těšila až budu moct jít domů. Od večera jsme byli domluvení s Mišákem, že odpoledne vyrazíme na výlet. Štěpán vše naplánoval (i přes určité indispozice z večerního slavení) a tak odjezdu na lov bránilo jen jediné – oběd.

Domů jsem dorazila kolem 3 hodiny odpolední, což bylo super. Jenže oběd jaksi nebyl! Byla jen polévka a na druhé jsme čekali až do 5 hodin :(. Tímto se omlouvám Mišákovi, že se jeho čekání neustále protahovalo.

Vyrazili jsme asi o půl šesté. Zaparkovali jsme „u Langra“ a vyrazili jsme lovit. Cestou k první keši jsme odlovili psa – Dio se jmenoval. Dokonce s námi i logoval :).Cestou zpátky na otevřené pláně Bílé hory jsme žádného zmateně pobíhajícího človíčka, který by hledal psa, nezahlédli a tak jsme raději zavolala na kontaktní mobil z jeho obojku. Něco takového bychom měli pořídit i naší Astě. Po nějaké chvíli přišli dva náctiletí a Dio se mohl zbláznit radostí.

Když jsem jim řekla, že umí poslouchat, tak mi moc nevěřili :). No já taky nevěřila, že naše Asta umí poslouchat, když mi ji předávali strážnicí MP. Vypadá to, že se naši pejsci předvádí před cizími lidmi, jak jsou hodní a že oni vlastně ani nemůžou za to, že utekli...

Úspěšnému drakování už nic nebránilo. Já s Mišákem jsme díky silnému větru nedostali odvahu vzlétnout a tak si to užíval jen Štěpán. Asi kolem šesté hodiny jsme se vydali na další část cesty. Už byla vcelku tma, ale tentokrát jsem měla dostatek baterek. Jednu jsem půjčila Mišákovi, neb bylo na cestě několik nástrah a nevím jak bysme se jich před nastoupením do auta zbavovali. Ještě jsme se zastavili v Konecnaaa Vyyystupovaaat !, kde jsme vyzvedli TB Vrtulník.

Další zastávka byla v Obřanech u keše
Nalezli jsme ji po krátkém hledání. Naštěstí byla v blízkosti hospoda. Měla jsem šílenou žízeň, která se nejlépe zahání půllitrem dobře vychlazeného piva, ale vzhledem k tomu, že jsem byla řidičem, zůstalo u Kofoly. Na jídelní tabuli byly samé dobroty – tvarůžkový chléb, pivní koule atd. Na jazyku už jsme cítili každé sousto, ale paní vrchní nás dost zchladila. Řekla nám, že si nemáme ani omylem lechtat chuťové buňky, protože z toho co je na tabuli nemá vůbec nic! Proč to tam měli vlastně napsané, když z toho vůbec nic nemají. Asi nejsou zvyklí na cizí hosty, kteří mají hlad.

Přeposlední keš jsme hledali poněkud déle. Je totiž Multi. Začátek byl klidný a normální, ale čím větší byla tma a my jsme se pohybovali dál, bylo hledání tajemnější a tajemnější. Na první zastávce jsme z osmi čísel vypočítali nové souřadnice. Ty nás dovedli k osamělé koleji. Zde se velmi pomalu posunoval vlak zpět na nádraží, na který spoře svítila pouliční lampa. Vypadalo to tak trošku jako ve Stínadlech (bojím, bojím). Po prolézání křoví jsme našli pod jedním stromem tajemné překvapení. Štěpán pomalu otevřel krabičku a z ní vytáhl černou látku. Tu opatrně rozmotával, až jsme spatřili „ježka v kleci“. Naštěstí jsme oba chodili svého času do skautu a tak nebyl velký problém ježka z klece vytáhnout. Tvůrce keše byl natolik hodný, že do krabičky vložil i návod na vytažení ježka z klece – pro všechny případy. "Natočte nejdelší osten ježka...", vzpomínáte? Byla tam i obálka krajní nouze. Ježka jsme rozšroubovali a vytáhli jsme z něho malý kousek nepopsaného papíru. V krabici jsme ještě našli malé baterky, které svítili fialově. Hádejte co se objevilo, když jsme posvítili na zdánlivě čistý papír? Ano, byly to souřadnice finálové keše. Atmosféra jak v bondovkách. Pečlivě jsme vše schovali do skrýše a vydali se do tmy, jak bylo uvedeno v návodu. GPS nás tentokrát vedla správně. Před sestupem do tajemna jsme se srazili se dvěma mudly - posunovače :(. Řekli nám, že tam nemáme co dělat, protože je to území nádraží. Jen jsme odvětili, že se na chvíli podíváme a hned zase půjdeme, že hledáme vhodné místo na focení :). O to víc jsme se těšili do podzemí, však víte, když vám někdo něco zakáže, tím spíš to půjdete udělat. První tři kroky po schodech, kolem velkého potrubí, mezi vymlácenými skleněnými výplněmi podchodu. Pohybovali jsme se pomalu. Na zdech byli nápisy jako HALLOWEEN a jemu podobné. Ještě jsem čekala „Help me“, ale to bych tam asi nezůstala :). Všude byly velké nánosy prachu. Vypadalo to, že tudy dlouho nikdo nešel. Asi po 100m jsme odbočili vlevo a prolezli otvorem ve zdi. Dostali jsme se do zazděného prostoru odkud nebylo úniku. Našli jsme co jsme hledali,
zalogovali, udělali pár fotek a z počátku pomalu jsme se vraceli k východu. Nevím čím to bylo, ale kroky, kterými jsme se blížili k čistému vzduchu se přiměřeně zrychlovaly. Až před stoupáním po schodech jsme naprosto zpomalili a se zatajeným dechem jsme poslouchali jestli máme „čistý vzduch“ na opuštění zakázaného území. Vše dobře dopadlo. Až když jsme stáli na lávce přes nádraží prošel kolem vchodu do podzemí jeden z mudlů. No prostě načasování jsme měli akorát. Úkryt pro keš je dnes již nepoužívaný starý podchod pod nádražím, ve kterém zároveň vedou dvě velké trubky na své cestě přes Maloměřice. Schody do podchodu jsou zatlučené deskami, aby tam nikdo nespadl, zevnitr jsou potom zazdene. Bylo zvláštní dívat se z lávky, jak daleko jsme byli.

„Chvíli“ (cca 30 min.) jsme na lávce pozorovali projíždějící vlaky a šibování prázdných vagónů. Euforie z podzemí nás dostala natolik, že přemýšlíme o dalším probádání tunelu.

Naše poslední keš, byla spojena s výhledem na stejné nádraží, pod kterým jsme byli před chvílí a také se týkala toho stejného potrubí. Potrubí vede z maloměřické teplárny. Přesunuli jsme se autem o něco blíž. První část cesty vedla po klasickém asfaltu, ale po několika metrech jsme se ocitli v temném lese. Museli jsme projít starým a rozbitým tunelem, pod železniční tratí. Při dalším stoupání lesem jsem zmínila „Záhadu v Blair Witch“. Za což mi Mišák „pěkně poděkoval“. Nemohla jsem si pomoct, ale po všem tom tajemnu dnešního večera mi to tak opravdu připadalo. Všechna ta temná a tajemná zákoutí, zuřící psi v zahradách a v širokém okolí ani živáčka.

Keš jsme hledali, kde se dalo. Chtěli jsme použít nápovědu, jenže ta zněla „to snad ani není nutné“. Hledali jsme dál. Po nalezení jsme naznali, že nápověda opravdu není nutná. Jen se musíte pořádně dívat na to správné místo.
Po takto úspěšném a adrenalinovém lovu jsme se vydali zpět do našeho místa bydliště. Ještě jsme vzali Mišáka na letiště. Tady jsme umístili TB Vrtulník a vzali jsme si TB Diabetes. Zcela vyčerpaní jsme dorazili půl hodiny před půlnocí domů.

Bručící břicha jsme si „nacpali“ výbornými dobrotami od babičky a potom šli spokojeně spát. Už se moc těšíme na další lov, protože nám chybí už JEN 11 keší do pokoření první „100“!!!

Žádné komentáře:

Okomentovat

Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.